Holubi

Strejda má holubník. A v něm holuby (logicky). Desítky a desítky. Stovku dávno jejich počet překročil.

Začalo to nenápadně. Jako dospívající chlapec ve věku cirka čtrnácti let mu jeho strýc z K. přivezl dárek – párek holubů. Kdo mohl tušit, že se z toho stane celoživotní vášeň?

Není holub jako holub. Tihle jsou poštovní. Procházejí se po dvoře, lítají nám nad hlavami, pozorujeme je z okna světnice, jak vysedávají na střeše, když jsou zobákem otočeny k S., víme, že bude pršet, naopak hledí-li na hřbitov, bude hezky, tahle předpověď počasí nikdy nezklamala. 

Přiznám se, že nevím, kolik je druhů holubů, jak a v čem se liší. Strejda by vám to pověděl, jednak po více než čtyřiceti letech v jejich společnosti je zná lépe než sebe a také odebírá spoustu časopisů, které se mu v jeho komůrce vrší do úctyhodných komínků. Já vím jen jedno, tyhle poštovní holubi, které občas vypouštím na kraji silnice do polí, s jejich různobarevnými kroužky na noze, a sleduji, jak nabírají správný směr domů, jsou krásní. Jejich šedá a bílá pírka, jejich cvrkot a křídel šum mne dojímají. 

Nejvýraznější vzpomínky na tyhle opeřence mám dvě, obě z dávného dětství. Jednoduše by se daly popsat takto – Návštěva holubníku a Babička škube holuba – ale stojí za podrobnější popsání. 

Návštěva holubníku

Je dopoledne, asi tak deset hodin, strejda je nahoře, my se sestřenkou stojíme dole. Dole ve stodole, kde je chladno a tma, spousta starých krámů od popraskaných střešních tašek přes zrezivělé dráty po nasekané kopřivy připravené pro slepice. Stojíme před žebříkem, který je opřen o stěnu, pokud po něm vylezete, dostanete se na malou plošinku a odtud skrčeni po pár krocích dojdete k bílým dveřím – dveřím, za kterýma se ukrývá místnost plná opeřenců, které my teď už velmi dobře slyšíme.

Já i Iva chceme jít nahoru, strašně moc, máme to dovoleno, strejda včera řekl, že tam za ním můžeme přijít, dá se to brát jako svátek, protože moc často nás tam nechce brát, ptáčky to ruší, a strejdu ostatně taky, musí se nám věnovat. 

A hlavně je nebezpečná cesta nahoru (dolů je to ještě horší, ale na to teď nemyslíme raději). Nakonec se odhodláme a opatrně po jedné šprušli za druhou nahoru vylezeme, neboť odměna je silnější než náš strach. Takže jsme to zvládly a teď stojíme před bílými dveřmi a ťukáme. Strejda hned neslyší, tak lehce pootevřeme, ale jen na dva centimetry, aby ptáci nemohli uletět, strejda nás zaregistruje, rychle po nás hmátne, vtáhne dovnitř a zavře, tak rychle, že nestačíme ani mrknout. 

Jsme tady! Je tu děsnej hluk, jak na malém prostoru létají desítky křídel, která jsme vyrušily z jejich klidu. Na zemi stojí oranžový a bílý domeček, vypadají jako sídlo sultána, z toho pijí zobáčky vodu. Po celé pravé straně jsou krychlové otvory, hnízda, kde vidíme malinká vajíčka či malé ptáčky, holé nebo už dětským chmýřím opeřená. Stojíte a koukáte přes zamřížovaný otvor, který je teď nadzvednut, aby si tihle živáčci mohli létat po světě dle libosti, na vesnici z pohledu, který neznáte, vidíte střechy domů za potokem, vrcholky stromů jak se kymácejí do stran spolu s větrem, v dálce kapličku, okolo které projíždějí autíčka velikosti angličáků, a za nimi, úplně vzadu zlaté klasy obilí, které válcuje těžký kombajn. Je to ráj. 

Možná je to už deset, patnáct, možná i více let, co jsem tenhle pohled viděla naposled, a nevím, zda ještě někdy uvidím. Holubník stále funguje, strejda tam ptáky stále má, ale já už nejsem dítě, a nejezdím na vesnici tak často, a není příležitost se tam dostat, a je to tak nějak jako se vším, není to snadné, i když není proč by nebylo, i když by to možná šlo, ale vlastně to nejde. Jak nesrozumitelně to popisuju, tak těžký to je.

Přesto na ty chvíle v holubníku, na ten pohled na okolní panoráma nezapomenu nikdy. Obtiskl se mi do duše a je mou součástí dodnes.

Babička škube holuba

Babička sedí u stolku, na igelitovém ubruse má rozložené staré katolické noviny, aspoň tři archy, protože ví, že krev a vnitřnosti to hravě prosáknou, sedí ve své staré šatovce, na kterou si vzala ještě starší zástěru, a pracuje. Malí holoubci, dva byli, které strejda přinesl se zakrouceným krkem, dneska skončí v polévce, a tak je babička musí oškubat. Vyndává vnitřnosti, ukazuje mi srdíčko a játra a žluč, zkoumáme, jak má naplněné vole, jestli tam má zrníčka nebo bylo ptáče zrovna hladové. Babička sedí a trochu hudruje, že jsou pyskaté, už moc staré, že se špatně škubou. Já na ní koukám a pozoruji ji. Je to radost pozorovat člověka, který vám připravuje potravu. Když skončí, vnitřnosti a peří zabalí do novin a já s tím opatrně dojdu na dvůr, kde to hodím do popelnice. A večer si všichni pochutnáme na babiččině vyhlášené nudlové polévce.

Dodnes občas holubí maso mám, strejda mi ho přiveze, ví, že mi chutná. Je jemné, lahodné, je ho málo, vychutnávám ho intenzivně a zpravidla ho jím úplně samotné, nechci si jeho chuť míchat s jinou. Nechávám si ho na výjimečné chvíle, když je mi smutno, něco opravdu zlého se mi přihodí, tak sáhnu pro balíček do mrazáku a připravím si ho. Vždycky totiž mám pocit, že u vaření nejsem sama, ale že babička sedí u stolu a dívá se na mne a usmívá se.

Abych to nějak uzavřela, poštovní holub je jeden z atributů mých dětských let, mých prázdnin u babičky a strejdy, mé bezstarostnosti a volnosti, a právě proto mám tyhle opeřence ráda.