Osmnáctého června

Je osmnáctého června, a tak si poskakuju, protože je hezky, svítí sluníčko, a já jdu ze školy, hop hop, taška lehká, protože známky uzavřeny, teď už je pohoda, vracejí se knížky, gumujeme, zejtra jdeme do kina na film, hop hop, mám svojí oblíbenou sukýnku, růžovou s bílými puntíky, hop hop, po létě už do třetí třídy půjdu, hop hop, těším se, ale nejvíc na prázdniny, hned až dostanu vysvědčení, bohužel jedna dvojka z češtiny, to ty blbý diktáty, ale to nevadí, mamka říkala, že dvojka je taky moc hezká známka, „dobrý den pane Zajíček“, tak budou prázdniny, a já pojedu k babičce, budu krmit králíčky a hrát si

s koťátky, už jsem v naší ulici, vidím náš domeček, takový maličký, ale náš, mám ho moc ráda, děda bude doma, je totiž pátek, babička má taky slepičky, ráda sbírám vajíčka, ona říká, že to stačí jednou denně, odpoledne, ale to já nevydržím, chodím tam od rána po celý den, každou chvilku, a mám strašně velkou radost, když tam nějaké objevím, a protože je pátek, tak děda dělá určitě cmundu, mňam, už otvírám branku, jde to ztěžka, jako vždy, Punťa ke mne přiběhne a skáče na mne, je sucho, tak mne nezašpiní, jako včera, to jsem byla celá od bláta, a pak jsem za to dostala vynadáno já, i když to byla psí chyba, že jo, občas jsou rodiče nespravedliví, hledám klíče, stojím před dveřmi, branku jsem za sebou samozřejmě pečlivě zavřela, protože jinak by mohl Punťa utéct, a to by bylo zlé, minulý Punťa, já si na něj tedy už moc nepamatuju, nám jednou takhle utekl, on teda utíkal pořád, ale jednou utekl a už se nevrátil, pak tatínek povídal, že prej ho zajelo nějaké auto, bylo nám to všem líto, ale mně jen trochu, protože minulý Punťa byl zlý a neměl rád děti, a tak jsme si s ním s bráškou nemohli hrát, a co s takovým psem, že jo, dnešní Punťa je naopak moc fajn, hraje si s námi, skáče po nás, škádlí nás, jenom neštěká, je němej, ale to je taky dobrý, protože Anička, co s ní sedím v lavici, říkala, že to u psů nebývá, aby jako neštěkal, takže máme raritního psa, na kterého se chodí dívat děti ze školky, s paní učitelkou vždycky přijdou, jako stonožka to vypadá, malinký děti, děda už je čeká, vykloněný z okna, dme se chloubou, dětem se totiž samozřejmě Punťa líbí, je to totiž moc krásnej pes, černej, zašpičatěný ušiska má, a bílou náprsenku a přední pravou tlapku taky, teď se děda, zatímco stále v tašce hledám klíčenku taky vykloní, a volá na mne, "to je dost, že deš, pojď nahoru, dám ti cmundu," děda moc nevaří, umí bílé kafe, které je ošklivé, a přesto ho musíme pít, když nás má na starosti, bramborové knedlíky, které miluje právě vylovené z vody a s máslem, z toho se mi dělá nevolno, a pak cmundu, ta je delikacousní, jak říká tatínek, nikdo ji neumí tak dobře, dělá ji skoro každý pátek, a když přijdu ze školy, protože mám míň hodin než brácha, tak jsem první doma, tak mám jako jediná možnost vidět ten komínek koleček na talířích, dělá jich tak dvacet až třicet, celý den mu to trvá, když jdeme ráno do školy, tak už jde do sklepa pro brambory, a pak škrábe a na robotu, který koupil na jedný akci, kam ho táta nechtěl pustit, byl to nějaký výlet, táta říkal, ať hlavně nic proboha nekupuje, děda říkal "neboj, jsem snad blbej?", a vrátil se z návštěvy zámku s tímhle robotem, stál dvacet tisíc, táta skoro omdlel, ale nic neříkal, před dědou teda, s maminkou o tom mluvil, a říkal, takových peněz, tři roky to bude splácet, za to jsme mohli opravit střechu na garáži, maminka ho pohladila po vlasech, ona když nás chce utěšit, tak vždycky hladí, nejen mne a brášku, ale i tatínka, ať si z toho nic nedělá, stanou se horší věci, nestojí to za trápení, a tak tatínek už mlčel, ale bylo vidět, že ho to mrzí, a děda to asi vycítil, i když teda tatínek opravdu nic neřekl, a proto vždycky když si tatínek přijde pro cmundu, tak prohodí něco jako "bez toho robota to by bylo pracný, takhle to mám nastrouhané hned, jo, to je mi panečku mašinka, ještě, že ji mám", a tatínek trošku svěsí hlavu a jen lehce přikývne, cmundu taky miluje, všichni ji milujeme, vzít to kolo do ruky, pořádně si zamastit ruce i pusu, nejdřív sníst to krásně křupavé okolo a pak měkčí prostředek, jen tak stát a jíst, trhat si placku na kusy, největší lahoda na světě, jo, cmunda, stojím u dědy v kuchyňce, vůně česneku a spáleniny, všechno je tu strašně mastné, děda při vaření strašně nadělá, už je starý a není tak pečlivý na úklid, to říká maminka, a tak pak vždy potají, aby to děda nevěděl přemeje talíře a poklidí mu linku, děda je pyšný, že to zvládá sám, kdyby o maminčině úklidu věděl, to by bylo zle, i si sám pere, z toho mámu už úplně omejvaj, protože si tatínkovi pak stěžuje "co si o mne lidi pomyslí, že ani tchánovi nevyperu a nechám ho chodit v zašmudlaných hadrech", to takhle chodí po pokoji a rozpravuje, děda opravdu chodí srandovně oblíkanej, to se musí nechat, srandovní pruhované trenýrky, vytahané svetry s velkými hnědými záplatami na loktech, a hlavně ty klobouky – slamák, vojenskej nebo i čepice, nejnovější dědova pokrývka hlavy je žlutá kšiltovka, to příjde dost trhlý i mne, ale cmundu má fakt výbornou, "zavři ty dveře! Táhne sem, neumíš zavírat!", děda se rozkřičí, tak jak to on umí, a tak popadnu ještě jednu placku a rychle mizím ven, na zahrádku, sednu na lavičku, pes vyskočí ke mně, sluníčko svítí do očí, na zemi lezou mravenečci, hned vedle je čmelák, žaludek spokojeností vrčí, Punťa ostatně taky, jo, kdyby každej den byl takovej.