Naposled

Ležíme vedle sebe, trochu oddechujíc, trochu zpocení, vcelku uspokojení. Ležíme, dýcháme, vzduch ještě voní sladkostí milování. Pohyby, které jsme prováděli, se zdají být stále neukončeny, slova vyslovená v opojení ještě znějí v uších. Jsme spojeni prožitými chvílemi, stále jako jedno tělo, jedna duše, doznívá vášeň, extáze, blízkost. Snažíme se ještě to udržet, hlazením a líbáním a mlčením. 

 

Vidíme se naposled, oba to víme, proto mlčíme. 

Máme tuhle chvíli, tuhle noc.

Máme se teď a tady.
Máme se.

Mám ho.

Než si ho zítra vezme jiná. A bude její, už navždy. Milování jako pozdrav na rozloučenou. Je to bláznivý, nechtěla jsem, ale neodolala jsem. Podlehla mu, chtěla ho ještě jednou obejmout kolem krku i kolem beder, dát mu rozkoš a dostat ji od něj nazpátek. Naposled.

Intenzivní. Šílený. Trochu vzrušení ze zakázaného, ale hlavně smutek z konce. Bylo mi s Filipem moc dobře.

Já bych se s ním scházela klidně dále, ale on nechce, chce vstoupit do manželství a být vzorný. Copak se mu můžu divit? Taky jsem před šesti lety s těmito ideály vstupovala do tohoto posvátného svazku. A vydržela to. Půl roku. Pak jsem poznala Alana, a uklouzla. Špatné svědomí, dočerna jsem se uvnitř obarvila, půl roku zase sekala dobrotu, a duše se očistila opět doběla. Pak jsem potkala Richarda, a neodolala. Tentokrát špatné svědomí se mne drželo kratší dobu. A s Mirkem ještě kratší, s Lukášem ještě menší časový úsek, až se jednou s jistým Pavlem už špatné pocity nedostavily.

Ale Filip je ještě kluk, moc mladý mládě. Přeju mu tu naivitu a odhodlání. Třeba zrovna jemu se to podaří. I to se prý stává. Neznám nikoho komu by to vydrželo, ale i já ráda věřím na pohádky.

A ráda je poslouchám, jako teď jeho vyprávění o tom, jak je ona skvělá, jak je dokonalá, jak se milují, jak se budou milovat desítky let, jak spolu zestárnou, jak budou mít děti, jak pojedou v zimě do Alp, jak budou léta trávit u moře, jak si postaví baráček, jak si ho oplotí bílým plotem, aby za nimi nikdo nemohl, jak…ale už je to únavné, usínám, ale nechci, snažím se ho vnímat, je tak rozkošný. Kdybych nevěděla, že jsem pořád krásná ženská, i když o patnáct let starší než on, začala bych panikařit, jak to, že je v posteli se mnou, ne s nějakou mladší, krásnější, bez vrásek, s tělem pružnějším.

Půl čtvrté, za chvíli bude svítat, Filip začíná být nervózní, aby mu padl oblek, nezapomněl prstýnky, něco nezvoral. Uklidňuji ho, hladím ho po čele, líbám do vlasů, miláčku, neboj, to zvládneš, pojď ještě ke mně, ještě jednou, teď už doopravdy naposled, ať zapomeneš na své obavy. A on jde, samozřejmě, na pár minut se propadáme do hříchu. Doopravdy naposled. Hned usíná, unavila jsem ho já i nadcházející svazující okamžik. Přikryji ho, ať nenastydne, brouček.

Sama už se ale vymotávám z peřin, po místnosti lovím kusy oblečení, v rychlosti se oblékám a v koupelně trochu obličeje si vytvořím. Vracím se do pokoje, obouvám lodičky, jdu k posteli. Posadím se na okraj, k němu, lehce, jen, abych ho neprobudila.

Filip. Nezapomenu na něj, jako na žádného z mých milenců, všichni byli pro mne důležití, ať jsem s nimi strávila jednu či deset nocí, každý mi dal pocítit, že jsem stále žádoucí, že blížící se čtyřicítka nic neznamená, že po mne touží, že mne chtějí.

Ne jako ten doma, plešatící manžel, který si myslí, že má vedle sebe starou kobylu, se kterou jde do postele proto, že s někým musí, a s manželkou to má bez námahy.

Přesto ho neopustím, i když tloustne, i když si mne neváží, i když ve mně vidí spíš uklízečku než milenku.

Není to proto, že bych ho tak moc milovala. Jen nemám důvod odcházet, no řekněte, co mi chybí. Mám manžela a hezkej rodinnej život, a když mne omrzí? Najdu si chvilkové rozptýlení s Markem či Štěpánem, vždyť je tolik krásných jmen, jejichž chuť jsem ještě neokusila.

Políbím Filipa na čelo, zašeptám hodně štěstí v manželství, sice něco zavrčí, ale neprobere se. Odcházím, klapnou za mnou dveře, a z Filipa se stala minulost. Jakpak se asi bude jmenovat budoucnost – Kryštof či snad Matěj?