Sáňkování

Zelené plastové boby naříkavě skřípou, jak je Martin táhne po posypaném chodníku. Je mínus pět, a stejně se potí. Jednak je to dáno jeho péřovou bundou, kterou dostal od ženy k Vánocům a jednak už je z kluka pěkný kaďoch, nemůže ho utáhnout. Jsou mu čtyři, je vzrůstem malej, ale zato dost širokej. Martina to začíná děsit, ale všichni říkají, že z toho vyroste, to je obyčejná dětská baculatost, a tak jim věří. Co jiného by mu taky zbývalo, on není ten, kdo ovlivňuje, co malej jí. To žena, babičky a kuchařka ve školce.

V noci napadlo konečně pár centimetrů poprašku, dneska nemusí do práce, a tak si řekl, že s klukem stráví den. Vytáhne ho na čerstvý vzduch, jen ať mu pěkně torby zčervenají, vždyť je od věčného sezení před počítačem už úplně modrozelenej. Kubík byl nadšený, když mu to pověděl. Klára koneckonců taky, bude mít doma trochu klidu, může poklidit a něco dobrého jim zatím uvařit. Navrhl to, a myslel, že půjdou. Jenže to není jen tak, s malým bylo tolik práce. Punčochy a oteplovačky a palčáky a vložky do bot a čepice a pořádně mu to utáhni, a ještě kapesník. Jak kdyby odcházeli na týden do hor a ne patnáct metrů od panelákového sídliště, kde je takový malý kopeček. 

No, ale podařilo se a vyrazili. Ve sklepě nemohl boby hned najít, žena je zase zarovnala kompotama, to mu hlava nebere, kde se pořád berou, a na co jich tolik potřebují, nepamatuje si, že by třešně nebo broskve někdy nedávno měl. Takže za kompotama z dýní byly opřeny, vyndal je, trochu ometl, zamkl sklep a konečně mohli na ten čerstvý vzduch. Pětačtyřicet minut po jeho návrhu. Uf.

Kde jen jsme to byli...jo, už si vzpomínám...vy také? Ano, na cestě k místu, kde se bude sáňkovat. Jak bych vám to jen přiblížila. Představte si ulici rodinných domků na konci menšího města, obyčejná a tichá, trochu do zatáčky. A za touto ulicí se nachází malé sídliště panelových domů, jen čtyřpatrových, vloni zateplených a nově natřených, tak teď je to veselé sídlišťátko. Jeden panelák růžový, druhý zelenožlutý, další oranžový. Pestré, příjemné, než ta šeď na většině města. A před jedním takto dvoubarevně natřeným domem je větší mezera než se dojde zezadu k rodinnému domu. A je to lehce z kopečka. Tak tady se děti z celé pravé strany města scházejí, aby se mohli věnovat zimním radovánkám. A sem právě dorazil Martin s Jakubem, takže já se odmlčuji a vracím slovo příběhu.

Tak jsou na kopci, je tu dost lidí, chlapi i ženy stojí vyrovnáni vedle sebe a koukají dolů, jak si to jejich děti sviští, ty větší dole sami slezou a boby si vytáhnou nahoru, pro ty menší mrňata musí holt maminka dojít a sáňky jim vytáhnout sama. "Tak co Kubo, jdeme na to?" Stačí jeho zářící oči, netřeba odpovědi. Martin poposadí malého blíže do středu, aby nevypadl, podá mu látkový popruh alá řidítka, usadí se za něj, pojedou spolu. Zapře se nohama, odpíchnout, a už si to sunou dolů, páni to to sviští, snaží se vyhýbat ostatním dětem, malej se směje, je úplně nadšenej. A najednou konec, dál už to nejede, vystoupí a šplhají zpět do kopce. A zase dolů. A nahoru. Sjet, vyšplhat, sjet, vyjít, sjet, nahoru, dolů... 

 

Minuty utíkají, oba mužští zažívají chvíli porozumění, štěstí. Jednou až si nebudou v letech Kubova dospívání rozumět, i díky této chvíli z minulosti k sobě zase dokážou najít cestu. Ale teď je leden roku jednadevadesát, a prostě jen sáňkují. Minuty dál a dál letí do minulosti, proč tak spěchají, proč trošku neposečkají? Stmívá se, na kopci postupně lidí ubývá, maminka s holčičkou, co jezdila na prasklé růžové lžíci, odešla jako první, pak dvojčata v modrých kombinézách, starší mládež, co se vozila na pytlích naplněných senem, až je taková tma, že už není vidět skoro ani na svoje ruce, a tak se i Martin rozhodne jít domů.

 

Po cestě k paneláku malý usne, vycuchalo ho to, není na takový pohyb, a ještě k tomu na vzduchu, zvyklý, ještě že se Martin šourá k domu pomalu, jinak by mu snad vypadl. Vzal ho do náručí, přitiskl k sobě, zastavil se, vnímal jeho jemný dech, narovnal mu nakřivo posunutého kulicha, koukalo mu pravé ouško, celé zčervenalé, a zase se donutí k chůzi. 

 

Odemyká, ukládá oklepané boby do sklepa, vyjde do třetího patra, zazvoní, a to je vlastně konec. Protože Klára si malého odebere a už je to v její režii. Nakrmit, obléct do suchého, vykoupat, uspat. Tady už není jeho pomoc potřeba. Nají se a usedá k televizi. Stěží shlédne upoutávku na velkofilm, co poběží příští sobotu, a usíná, i jeho to sáňkování nějak vyčerpalo.