Pan Sněhulák

"Janičko, zlatíčko, vstávej. Padá sníh, ať to neprospíš!"

Marta budí svoji pětiletou dceru jemným třesením. Nevědomky se u toho usmívá. Jak  by taky ne, když je tak krásná v tom svém růžovém pyžámku s medvídky. Její zlatovlasá princeznička.

Jana se začne vrtět, těžko otvírá slepená víčka, ale jakmile pohlédne na maminku, usměje se. A když pochopí, co jí to maminka říká, vykřikne, rychle vyskočí z postele a běží k oknu. Chytí se parapetu, stoupne na špičky a valí oči. Páni, to je všude bílo! Konečně se dočkala, padá sníh!

Marta se dívá na radost své dcery. Nemá slov a je jí krásně po těle.

"Jani, už pojď od toho okna, nemáš bačkůrky, ať nenastydneš."

"Mamko, když já se chci ještě koukat."

"Ne, Janino, musíš se umýt a nasnídat."

"Ale mamííí.."

"No tak nezlob, slibuju, že pak půjdeme ven na procházku."

"Jó a postavíme si sněhuláka?"

"To víš, že jo ty malá nezbednice. Ale teď už šupajdi do koupelny nebo nic nebude."

Marta plácne dcerku po zadečku a za pravou ruku ji odvádí od okna.

****************

"Jak ti chutná ta bábovka?" zeptá se při odpolední svačině Marta Jany.

Ta zamyšleně hledí do hrníčku plného kakaa.

"No tak Jani, co je s tebou? Copak se ti venku nelíbilo? Vždyť jsme si to užily. Zasáňkovaly si, udělaly andělíčky a i toho tvýho vysněnýho sněhuláka ukoulovaly. Tak proč jsi smutná?"

"Když mě je líto, že ten náš pan Sněhulák nemohl jít s námi domů, že musel zůstat na zahradě." nešťastně popotahuje Jana.

"Jani, ale to jinak nejde, tady by bylo panu Sněhulákovi teplo a roztál by se nám."

"No, ale mohly jsme si ho dát do ledničky."

Marta netuší, jak dcerce argumentovat. "Jani, to ale fakt nejde. Některý věci jsou daný a nemůžeš měnit jejich řád. Panu Sněhulákovi je venku dobře, má tam čerstvý vzduch, v ledničce je tma a byl by tam sám. Navíc by se nám tam určitě nevešel."

Jana  - stále ještě smutně - pokyvuje hlavou, jako že rozumí a teda jako že i souhlasí, jako že chápe, že to jinak asi nejde. S povzdechem ukousne z krajíčku buchty a zapije ho teplým lokem kakaa. Pak si Jana dodá odvahu a konečně se zeptá:

"A tatínkovi se u nás taky nelíbí, že vždycky na mě čeká venku?"

Tak a teď je smutná Marta. Z rozvodu, ze samoty a že se její dceři tohle honí hlavou.

"Víš co, tak příště pozveme tátu na kakao a třeba se mu u nás zalíbí." snaží se být optimistická Marta, ale na dceru se při tom podívat nemůže. Kouká z okna, do šera, na sněhuláka s mrkvovým nosem. Taky by ho ráda pozvala dál, ale některé věci opravdu nejdou.