Sněží, sněží, sněží

Zasněžená Praha. Už třetí den. To tu dlouho nebylo. Jak je krásná! Střechy domů pocukrované bílou vatou něhy. Vyvolává to pocit čistoty. Obloha jak těžká duchna, ze které se sype peří; a sype a sype a sype. Ticho je tišší než obvykle. Když vcházíme do bytu, musíme oklepat jednu nohu o druhou. A stejně pod botami zůstane mokrý otisk jako důkaz, že se nám sníh nezdá. 

Kozačky, hrabla, čepice, prohrnovači, dým z komínů, zpožděná doprava, dřevěné sáňky, stopy ve sněhu, vřískající děti. Jo, mám tohle období ráda. I přes negativa - mokro v botách, mokro ve vlasech, tlačení kočárku neprohrnutou cestou, vysušené ruce, červený nos, nepohyblivost při pěti vrstvách oblečení - mám tuto dobu ráda. Snášející se vločky mi vytváří moderní vzor na jinak nudném černém kabátě, malí sněhuláčci mě zdraví zpoza plotů, ústa schovaná do chundelaté šály. 

Věděla jsem, že přijde. Letos jsem věděla, že se já a sníh potkáme. Nezklamal mě. Dostavil se na Nový rok, v půl třetí ráno. Tiše jsem stála u okna a vítala se s ním. Udělal mi takovou radost. A měly jsme si toho tolik co říct. 

Vím, že to bude krátká návštěva, už zítra může být pryč, a proto si ho hýčkám. Hned po probuzení běžím k oknu - stromy s bílou polevou, zaslepená okna aut, čerstvý nadýchaný poprašek - ještě tam je. 

Beru Modřinku do náručí a ukazuju jí to. Ano, je jí to ještě jedno (komu by ve 2,5 měsících nebylo), ale já jí přesto vyprávím o tom, jak budeme příští roky sáňkovat. Co to jsou sáňky. A že za nás se jezdilo na pytlích se senem, a jak to jelo a jak to bylo príma, a jak jsme o ně žadonili; a pak na plastových lžících. A že padneme zády do hladkého sněhu, vytvoříme andělíčky, a pak nás tatínek bude vytahovat a durdit se, že budeme celé mokré. A že klasické sáňky jsou príma, jenže to člověk ocení později, že jako malí jsme ostatním dětem záviděli lehké červené boby. A že dětství je obsaženo v tom okamžiku, kdy si sedneme na sáňky a nemusíme přemýšlet, jak je rozjet, protože se najde někdo (máma, táta), kdo se jich chopí a potáhne nás, kam budeme chtít. Nechávám se unést příliš, Modřinka usíná. Položím ji do kolébky, přikryju ji dekou a jdu si tohle všechno zapsat. Protože nechci přijít o letošní pravou zimu, která právě probíhá. Chci si ji vychutnat, oslavovat, těšit se z ní. Mám pocit, že dokud se z ní dokážu radovat, je ve mně stále ještě kus dítěte. A to je radost.