Dětské hřiště

Přikutálí se ke mně míč. Zvednu ho, usměju se a podám zadýchanému kloučkovi, který si pro něj mezitím přiběhl. Plaše poděkuje, popadne balón a je pryč, zpět na hřišti plně ponořen do hry. Já pro něj nic neznamenám. Stará paní, co sedává každý den na lavičce. A kočku na klíně k tomu. Stálo mě to manželství, dobrou práci, přišla jsem o všechny kamarádky, skončila jsem sama. Úplně sama. Ani ta kočka není moje, ochomýtá se tu v okolí. Občas si ji "odlovím", aby mi měl kdo dělat společnost.

Proč právě pískoviště? Chtěla jsem dítě, strašně moc, tak moc, že jsem mu obětovala všechno. Dala v sázku vše. A prohrála. Přišla o manžela, a dítě stejně nepřišlo. To se občas stává. Je to minulost, patnáct let proteklo v řekách, a přesto je to stále to jediné, na co dokážu myslet.

Kočka se mi zavrtí nespokojeně na klíně. Rychle proto sáhnu do kabelky pro kapsičku. Dneska jsem jí přinesla její oblíbenou, tuňákovou. Položím ji na zem, strhnu víčko a ucítím pronikavou vůni. Kočka ji zachytí taky, a tak mi seskočí z klína a pustí se do jídla. Pozoruji její vypelichaný hřbet. Možná bych si ji měla vzít k sobě domů, spala by v teple, blíží se podzim, po ránu už je chladno. Chvíli o tom vážně uvažuji, ale pak to zavrhnu. Dala jsem si - za trest? za pokání? - že zbytkem života půjdu sama, abych nikomu už nemohla ublížit.

Kočka naposledy vysune jazýček, a když zjistí, že už v kelímku opravdu nic není, poodejde o kus dál a začne si lízat srst. Ohnu se, seberu mističku, vstanu, dám si kabelku přes rameno a jdu k odpadkovému koši, kam kapsičku bez obsahu vyhodím.

Naposled se podívám na hřiště. Je tu už jen několik dětí, je čas oběda, a tak se většina vytratila do svých domovů. Zavřu oči, slyším dětský vřískot, a v té tmě se mi před očima začnou míhat desítky nezbarvených těhotenských testů. Mají obličeje, krutě se mi vysmívají. Nemohu to snést, prudce otevřu oči a už bez pohledu na pískoviště mířím pryč. Kočka zmizela taky, ani nepřišla poděkovat za jídlo. Nečekala jsem to.