Liška a dědek

„Nedáte si cigaretu?“ zazní nečekaně nad Liščinou hlavou. Myslela si, že je tu sama, ale bohužel, i tady ji někdo otravuje, to fakt je svět už tak zalidněný, že před sebou neutečeme? Liška zvedne hlavu, kdo že to tedy ji oslovuje. Dědek nad hrobem. Starý páprda. Stoletý bezzubec. Kouká mu do vrásčité a scvrklé tváře. Proč mi asi nabízí cígo? „Já jen, že vypadáte, že byste si ráda zapálila.“ Copak to řekla nahlas? Není si jistá. Pokrčí rameny, proč ne, cigareta zadarmo se neodmítá. Beze slova si ji vezme, lehce pokývne hlavou, tak teda dík, a žmoulá ji mezi špinavými prsty, až i bílý papírek, který tabák drží pohromadě, je sám celý šedivý.

Dědek nad hrobem nezmizel, naopak si přisedl vedle Lišky na oprýskanou lavičku. Liška sebou ošije, tohle se jí nelíbí, ale nic říct nemůže, jsou na autobusové zastávce, tady má každý právo být. Jenže Liška na to není zvyklá, lidé, když vidí její umolousanou postavu, vyhnou se jí obloukem.

"Nepotřebujete oheň?" nedá se dědek odradit Liščiným mlčením. Liška jen zakroutí hlavou. Nechce se jí kouřit. Vlastně ani kouřit nesmí. Liška má totiž v břiše příšeru. To ten potetovanej Franz, neměla si s ním nic začínat.

"Slečno, promiňte, že vás zase obtěžuju, ale nechcete si povídat? Vždyť autobus nepojede dřív než za půl hodiny." Liška se rozkašle, slečno jí nikdo neřekl už dobrejch pár let, a konečně promluví: "Dědo, za to cígo dík, ale já nerada mluvím, s cizejma kor." Dědek se opře o hůl, nakloní se, aby dobře na Lišku viděl: "A tak to já zase povídám si rád. S mojí Františkou, dej jí panbůh lehké spočinutí, jsme si sdělovali každej den příhody, co se nám během dne udály. Jen ke konci už to byly spíše hádky, protože jsme trávili celé dny spolu, ale ze zvyku jsme si večer přesto říkali navzájem naše dojmy, no nemohli jsme mít víc rozdílné názory na to, co jsme spolu prožili. Žena vyprávěla o tom, jak mi připravovala bramborovou kaši, jak se s tím trápila a mazlila, a já pak, nevděčnej parchant, remcal, že v ní nejsou hrudky. Já to viděl jinak, já hrudky v kaši prostě rád, a tak mě mrzelo, že je tam žena nenechala. Dnes vím, že jsem měl raději mlčet, protože to nepomohlo a příště byla kaše zase bez kousků. Snad na just. No jo no, tyhle večery po hádkách o kaši byly krutý. To jsme uléhali do jedné postele jako dva cizí lidi. Naštěstí jsme měli postel dost ouzkou, to nás donutilo k blízkosti, a tak jsme mohli ráno zase hrát si na dědečka a babičku, co se i po padesáti létech maj rádi." Dědek mluvil, Liška zírala, proč jí to herdek vypravuje?

Dědek konečně udělal odmlku, ale jen, co nabral trochu vzduchu do plic, zase zaútočil: "Slečno, a tak mi taky něco řekněte."

"A co byste teda rád věděl, dědo?" vzdala to.

"Jak Vás oslovují lidi, co Vás znají?"

Lišku otázka zaujala: "A proč nechcete vědět skutečné jméno, ale to jak mi říkají?"

"Protože to o Vás více vypoví. Jméno člověk dostane od rodičů, když ještě není osobnost, a tak o něm nic neřekne, proto jsou přezdívky, přízviska, zdrobněliny tak důležité." poučuje děda.

"Liška." šeptne Liška potichu, a sama neví, proč to prozrazuje, "říkají mi Liška." Vždyť to oslovení dodnes nemá ani ráda.

"Proč, vždyť nemáte zrzavé vlasy?"

Liška se chystala odpovědět, když v tom přijel autobus. Pneumatiky zasyčely, dveře se otevřely, děda nastoupil. Liška se ani nepohnula, zřejmě potřebuje jet někam jinam.