Je páteční ráno. Osm padesát. Jindy by už byla v práci. Dnes ale ne. Je
doma. Leží v posteli. Slunce svítí do pokoje. Mohla by ještě spát. Vždyť má volný
den. Po takovém pracovním maratonu. Vždyť je tak unavená. Nohy bolí, jsou do
krve rozedřené. Ze špatných bot a kilometrů naběhaných v nich. Jenže nespí,
tělo se přizpůsobilo hektickému tempu uléhat ve dvě, vstávat v pět. Ani
slunce si naplno neužívá, hlava ještě zahlcená pracovními povinnostmi. Přesto
má radost, že má volný den. Zároveň ji to lehce drtí. Jak ho prožít, aby byl
naplněný? Zatím neví. A tak vstane, hodí rifle do pračky, zamete podlahu, utře
prach, poklidí všude se válející zmuchlané papíry, ubrousky, šlupky od ovoce.
Ať tu má alespoň hezky. No, jak ten pokoj prokoukl.
Co teď? Rifle dá na sušák. Z lednice vytáhne talíř zákusků. Ze včerejšího
rautu. Zaleze si do postele. Dívá se na komíny a střechy a modrou oblohu,
kterou malíř z rozmaru přetřel bílými pruhy. Věneček. Špička. Indiánek.
Punčák. A ještě jeden. Energii potřebuje. Když dojí, dál jen z okna hledí. Poloprázdný talíř vedle ní.
Je velké ticho. Dospělí jsou v práci, děti ve škole a důchodci v Bille.
Pustí rádio. Československé hity. Nikdy se ve svém bytě necítila sama. Ani dnes
ne.
Je unavená. Posledních čtrnáct dní pracovala. Včetně víkendu. Zažila
neuvěřitelné věci. Viděla, jak na prázdných chodbách vyrůstají konstrukce,
které za další dva dny stejná banda dělníků zase zboří. Byla poprvé v Hybernii.
Mary Poppins. Muzikál ve velkém americkém stylu. Pamatuje si bolest hlavy,
zpívali všichni nahlas. Ne, ví, že to bylo její únavou. Druhá půlka byla
lepší. Stepařské číslo ji nadchlo.
Kominíci-komedianti, vždyť to i podobně zní.
Potkala spoustu zajímavých lidí. Pana
profesora F., čtyřiaosmdesátiletého odborníka ve svém oboru, stále jí říkal:
paní inženýrko, mě opravdu nenapadá nic, co by bylo potřeba doladit. Spoustu
času strávila i s šatnářkou, paní S., milou, malou babičkou, co ráda povídá a
povídá a povídá - až s kolegyní před ní utíkaly. Stisk ruky od krasavce chirurga.
Kudrnatý kameraman, v němž se protíná umění, spolehlivost a mládí. Slečnu puntičkářku
inženýrku v červených lodičkách. Řídila práci deseti mladých holek, co jim
dělaly hostesky. Okouzlila ji dvojice
(byl to pár? neví), co jim zajišťovala catering. Byli mladí, tiší, jakoby z
jiné planety, kde je klid. Byli pracovití, nenápadní. Velicí tím, co z nich
vyzařovalo. A po celou dobu v černém. Možná i tím jí byli blízcí.
Až na drobnosti to všechno dopadlo dobře. Všichni přednášející se
dostavili, účastníci akcí byli spokojení, sponzorské firmy s účastí taky.
Dobrý bylo, že nemusela řešit svůj soukromý svět. Teď k ní zase pomalu skrz
velmi pozvolna opadající únavu proniká. Neví, co bude. Těší se. Bojí se. Spíš o
tom moc nepřemýšlí. Nechává vše tak nějak plynout. Aspoň se to učí. Nikdy to
neuměla - ale co, vždyť teď dělá tolik věcí, které by si nikdy nepomyslela.
Když se nad tím zamyslí, až žasne. Zpovzdálí to vlastně vypadá, že je to,
co chtěla být jako desetiletá holčička, co v zelené teplákovce visela na plotu,
když čekala na mámu, až půjde z práce. Je štíhlá, žije v Praze, má vysokou
školu, chodí v kostýmcích, má zajímavou a různorodou práci, a taky slušné
peníze, občas se najde i nějaký ten chlap, kterému není lhostejná. Jenže.
Jenže uvnitř. Strach, bázeň. Snad i nespokojenost. Na jedné straně se bojí,
že o tohle všechno přijde - neobstojí v práci, nebude mít na nájem, ztloustne.
Na druhé straně si říká - to je všechno? Kdybych teď umřela - řeknu si, ten
poslední čas byl prožitý tak, že nelituji?
Nemyslí si to.
Ale neví, co s tím.
Vezme talíř s roztékajícími se sladkostmi. Vstane, dojde bosa po parketách
ke dveřím. Otevře, přejde studené kostky dlaždic, otevře lednici a na dolní
poličku položí talíř. Lednici zavře.
Vejde zpět do pokoje. Dojde k oknu. Otevře ho. Nadechne se jara. Vyskočí.
Ne, to samozřejmě neudělá. Neví, zda z nedostatku odvahy či velkého
strachu. Nadechne se jara a ukryje se zpět do peřin.
Žádné komentáře:
Okomentovat