Víkend ve vypreparovaných větách

sobota 27.4.

Příjezd na Vysočinu – návrat v čase. O tři týdny, o měsíc. Stromy teprve začínají rozkvétat, zlatý déšť se zlatit. 

Bratr a já. Jdeme vedle sebe. Ulicemi neměnnými. Bratr se najednou pootočí a povídá: „Ty už jsi vážně dospělá.“ 

Dvě lehátka, dvě stárnoucí těla, dvě duše, co nás přivedli na svět. 

Jsme tu všichni. Nepopsatelný pocit. (Rozroste se někdy naše rodina, nebo bude dál jen skomírat?)

Dveře z pantů, sezóna začala. 

Rituál vítání. Opět u jídla. Domácí hranolky, cola. Bez pokrmů bychom se kolem stolů scházeli přece tak málo. 

Z táty je hromádka neštěstí, nezapnul mrazák. Maso to vydrželo. Máma taky. „Den nikdy není bez poskvrny.“ Ne, život je nahořklý v každém okamžiku. 

Brambory v zemi, salát též nasázený. I ředkvičky zasety. Ať se daří, ať máme úrodu bohatou. 

Oheň, buřtovnice, špekáček, plnotučná, chleba. Předčarodějnické opékání. 

Otec: „A nechceš se vrátit domů?“ Ne, tati, v Praze mám teď víc než by mi mohla nabídnout rodná kotlina. 

„Cítím, že ti to vyjde.“ Kéž by. Moje velké přání. 

Bratr se učí. Máma drolí chleba. Táta zatápí. Já jen pozoruju. Nic jiného totiž nedovedu. 

neděle 28.4. 

Topí se i ráno. Venku mrholí. Snídám bonboniéru Figaro. Stejně je nejlepší. A po ránu kor. 

Jdeme na hřbitov. Neseme tulipány ze zahrady. Smutné výročí. Třicet let. Chtěla bych ji znát. Chtěla bych tě znát, babi. 

Vázy na hrobě. Tetin otisk. Jsou bytelné, velké, nezaměnitelné. Jako teta. 

Je sychravo. Vlezlo i pod svetrem. Auto vyplněné našimi těly. Projíždíme městem. Vnímáme jeho klidnou krásu. Hovor plyne v odlehčeném tónu. 

Zajedeme k nové kompostárně. Projedeme průmyslovou zónou. Agrostroj se stále rozrůstá. Jedeme k zahrádce naší. Magnólie začíná rozkvétat. Je nádherná. 

Co teď? Nechce se domů. Jedeme na Křemešník. Dlouho jsme tam nebyli. Za Putimovem začíná mlha. 

Stalo se něco, co jsem si dlouho přála. Přijeli jsme, zrovna začínala mše. Šli jsme na ni - my čtyři – nikdy jsme takhle pohromadě na mši nebyli. A na Křemešníku už vůbec ne. 

Plný kostel, spousta dětí, farář mladší než já, falešný zpěv téměř všech. Byla to krása. Do prvního čtení jsem se z toho nemohla vzpamatovat, slzy v očích. Zpívaly se písně 401 a 407. 

Vycházíme z kostela. Venku větší zima než v chrámu Páně. Rychle k autu. Zase jsme vyhráli. Ale není to žádná sranda, když zvítězíme pokaždé. (Poznámka pro neznalé: jedná se o hru: „Tak schválně, bude na parkovišti starší vůz než ten náš?“) 

Pak rychle domů. Kakao a dva krajíce chleba s máslem. To já. Zákusky a držkovka. To táta. Knedlíky s vajíčkem, rajčata, okurka a rohlík s paštikou. To bratr. Dojíst po nás zbytky. To máma. 

Moravec končí. Jde se spát. A já vzpamatovat. A vypsat se z toho. 

Za chvíli bude balení a opouštění.