Velikonoční

Velikonoce nemám ráda. Jsou to snad nejhorší svátky v roce. Říká si Klára, když v sobotu vstává. Jede domů. K našim. Tím myslí své rodiče a bratra. Pod tím vidí svůj pokoj a zahradu. Blbá koleda, trapné barvení vajíček, mašle a panáky připravené na chodbě pro koledníky. Ještěže, tak jako jiné svátky, jsou i tyto spojeny s jídlem. Mámina hlavička, babiččiny mazance, posvěcený beránek z kostela přinesený.

Tak nějak to bylo, je, a snad ještě pár let zůstane. Myslí si Klára, když se přemůže a zpod peřiny konečně vyleze. Nechce, aby jí to ujelo. A tak se rychle převleče, s odvráceným zrakem přejde kolem koše na prádlo, který špinavým prádlem div nepraskne, opláchne obličej, zabouchne dveře a jede. Tramvají na nádraží. Autobusem z nádraží. Zbytek cesty pěšky, ale to už je jen kousek do kopce.

Je doma.

I kdyby to neviděla, poznala by to po čuchu. Z trouby se právě vytahuje vonící pekáč, na stole dva mazance, velká kola hrdě nesoucí lesklou vrstvu vajíčka na potření. Na stole lavor s šedou hmotou, nádivka se bude péci snad do noci! Na kraji topení se nahřívá forma na beránka. Vyčkává na svůj čas, ten přijde navečer, až se dají vajíčka do cibule a bude se povídat po holčičím. To znamená v kuchyni, při práci. Tak jak to my ženský umíme. Protože odpočívat bez práce nesvedeme. Však oni chlapi, ležící na gauči s novinami a ovladačem na bříšku, to hravě zastanou i za nás.

U beránka je vždycky trnutí. Vyklopí se dobře? Uf, povedl se. Rozinka a hřebíček do očíček, červená mašle kolem krku a už si v obýváku trůní jak milostpán.

I vajíčka jsou krásně zbarvená. Žádná umělá barviva nesvedou to, co cibule. Přírodu nepřekonáš. Vytáhnout z lednice před mužskými dobře zakamuflovanou kůži, co se nechala z uzeného, aby bylo čím vajíčkům dodat správný lesk. No, jedna báseň! Člověk se na tu ošatku musí usmívat.

Na lednici květináč s vypučeným zeleným, na světlo se vytáhla i vyfouklá vajíčka a letití zajíčci, kteří slouží pro ozdobu. A tak je vše na pondělí nachystáno.

Aspoň, co se týká pohanských zvyklostí. Co těch duchovních - holt, to už je na každém. Jaký si kdo udělá pořádek v sobě, jestli vykoná něco hezkého, jestli navštíví živé i mrtvé.

Klára vzpomíná na babičku. Jako malá trávívala Velikonoce tam. Bylo to skvělé! Barvily vajíčka do modra, do červena, do zelena, s lupením, s obrázky. Vyfukovaly kraslice, tolik skořápek jim prasklo!, a voskem zdobily je. Babička pomáhala, babička laskala slovy i rukama. Šly do kostela, šly na hřbitov. Povídaly, smály, učily se. Byl to ráj, protože to bylo dětství. A na to se zapomenout nedá. A když je tak krásné jako to Klářino, není k tomu žádného důvodu.

S největším úsměvem Klára vzpomíná na pondělní pomlázku. To se ráno vstalo, vzaly se pytlíky od mouky a do nich se opatrně nandala obarvená vajíčka. To aby bylo pro ministranty. Pak se šlo ve vší poslušnosti na mši, kde se všichni chovali jako ti nejvíc duchovní lidi, co žijou jen nitrem. Stačilo ale jen počkat po mši! Kluci vylítli ze zákristie a hned na nás holky, co jsme stály před hlavním vchodem a už na ně čekaly. Běhaly jsme kolem kostela, trochu musely hrát, že se bojíme. Po tom, co už dostaly jsme výprasku tak akorát, šly si k babičce, co to s úsměvem pozorovala zpovzdálí, pro připravená vajíčka. Odměnily jimi chlapce a vyrazily zpět do chaloupky. Takhle to po letech v Klářině mysli zůstalo zaznamenáno.

Ale teď je tady Velikonoční pondělí roku 2013 a ona je doma, protože už je veliká a hlavně proto, že babička už není. Jako první ji vyšlehá tradičně otec. Vajíčko nechce, čokoládovýho zajíčka chce, mlsoun jeden náš. Máma, jako správná žena mu ho s durděním dá. Tak teď už otci zbývá jen vyšlehat sousedku, co mu každou sobotu peče buchtu a bude mít po pondělních povinnostech. Táta uloží dudky do sklepa na příští rok a jde k televizi. To se někdo má! Rozhořčuje se nad nespravedlivým údělem žen Klára.

V devět hodin zazvoní první koledník. Kdopak to asi bude? Žádné překvapení se nekoná, je to Pavel. Kluk z ulice. Kluk, co je do Kláry zamilovanej asi deset let. Kdyby Klára byla kreslená Líza, tak Pavel by byl  její Milhouse. Každá holka má svého Milhouse. Je nám ho líto, ale to je tak všechno, co zmůžeme. Jinak nás jenom otravuje a nerady jsme v jeho přítomnost. Klára přetrpí koledu, ani neví jakou Pavel říká, asi o tom, že slepička zase snese jiný, umí vůbec dnešní kluci taky jinou? Přetrpí i vázání mašle a pusu na tvář, kterou si Pavel řekne za odměnu. 

Pak už je to všechno v režii Klářiny mámy. Připravené balíčky pro sousedovic kluky, kteří už sice chodí pomalu na vejšku, ale máma s nimi dál rozpravuje jako s osmiletými. Náhodní koledníci, co jdou kolem a zkusí to, co kdyby se nějaké vajíčko poštěstilo.

A to je všechno. Neuschly jsme. Přežily jsme. Klára zakrojí mazance a hlavičky, dá to do tašky a pomalu vyráží zase ku Praze. Svátky jsou fuč, kéž by dorazilo jaro. Na nádraží banda kluků, poplácají ji dutkama. Nevadí jí to, jsou hezcí, mladí a znamená to, že ještě nevypadá tak zle, aby jim za to škádlení nestála. Jako jediná z dvou desítek lidí, co čekají na spoj! To potěší.

V autobuse jedou lidi, co obvykle nejezdí. Někteří vypadají opravdu divně. A hlavně je jich hrozně moc! Hudruje Klára.

Ale to spíš z pocitu, že zase jeden záchytný bod roku je za námi.