Sen o moři

Měla sen. Jak dlouho? Co si pamatuje. Tak dlouho! Tak dlouho, kam její paměť sahá.

A vlastně ne, tak se to říct nedá. Vznikalo to totiž postupně, plíživě jako slimák, kterého si na chodníku stěží všimnete, ale který po sobě zanechává výraznou lepkavou stopu.

Nejdřív byla její láska k moři. Na moři milovala všechno. Vzduch prosycený solí, mořskou pěnu omývající nohy, hledání mušlí, vyklepávání písku z ručníku, průzračnou vodu, dokonce i ježky, co se zabodávají do nohy, a pak to děsně bolí. Na moři milovala všechno.

Její lásku k moři utužovalo to, že ho nikdy neviděla. Snila o něm, skoro každou noc. Všechny spolužačky ze základky u něj už byly. A bylo to pro ně něco tak samozřejmého, nedokázala pochopit, že si toho neváží nebo že se tam dokonce nudí! To ona, ona kdyby byla u moře! Vnímala by všechno, nic by nebrala samozřejmě, všechno by ji dokázalo očarovat.

A pak se dočkala. Bylo jí dvacet, první prázdniny na vejšce, a ona konečně jela k moři! Celý rok chodila brigádničit do fast foodu, celý rok byla cítit přesmaženým olejem, celý rok měla ve vlasech zbytky kečupu. Celý rok snila o téhle chvíli. A ona nastala. Teď.

Sedí v autobuse, čeká ji mnohahodinová cesta. Dorazí tam zmačkaná, unavená. Ale to nevadí. Protože konečně spatří to, co miluje.

A najednou jsou tu obavy. Co když si to jen vysnila, co když realita její představy nenaplní? Sny jsou zrádné, zveličují.

Zastavují na hranicích, všichni účastníci zájezdu, jak z Vieweghova románu, se vyloupli z protlačených sedaček a vyhrnuli na vzduch. Jsou skoro u cíle.

Jen ona stále sedí na svém místě. Najednou neví, zda to chce. Zda touží po naplnění svého snu.

Popadne svůj batoh a vyběhne z autobusu, půjde na stopa, vrátí se domů.

Zázraky se totiž nedějí. A ona jiná prostě nebude. Navzdory své snaze a svému přání moře protentokrát (nebo snad provždy?) nespatří. Nedokáže přijít o svůj sen. Neměla by o čem snít. Nedokáže přijít o svůj cíl. Nic by jí totiž už nezbylo.

Podívá se sem, až bude mít nový sen.