Jsem žena, která byla kdysi holčičkou, a tak není k podivení, že mi jako malé vyprávěli pohádky. O zakletých princeznách, o statečných rytířích, o chytrých chuďasech, co ke slávě a bohatství přišli. Všechny byly kouzelné a já jim bezmezně věřila. Jak bych mohla nevěřit mé milované babičce z vísky u Rokycan či strejdovi Fandovi z Poděbrad?
Jako větší už jsem začala mít pochybnosti. Taky pohádky se změnily. Nyní se jednalo spíše o zamilované příběhy. Znáte to, vypráví se hezký příběh, třeba při draní peří, a pak maminka s lesknoucíma se očima dodá, jak já ti Verunko přeju abys taky dostala takovýho hodnýho chlapa, a přitom mačka provlhlý kapesníček v ruce a zároveň v duchu prakticky rychle projede seznam toho, co pro vás již má do výbavy nachystáno (cíchy, ručníky, skleničky) a co ještě zbývá pořešit (dezertní vidličky!).
Myslím, že jsem poměrně romantická duše, přesto jsem neměla pocit, že by takový muž, který by splňoval moje (nijak přehnané?) požadavky, mohl existovat. Po deseti letech průměrných, nevýrazných, až šedých vztahů - prostě byly nemastné neslané jako maso udělané v páře - jsem hledání vzdala. Nejsem typ, který musí být s někým za každou cenu - čili podle mnohých nepřizpůsobivá feministka, podle mě jen obyčejný jedinec, který nemá strach být sám se sebou.
Lidi, v tu dobu jsem se měla tak krásně! Koupila jsem si malý byt. Světlý, s velkými okny. Málo nábytku, spoustu květináčů s velkými kytkami (pořídila jsem si svoji vysněnou monsteru). Začala jsem po letech zase kreslit, vlastně jsou to jen náčrtky uhlem, ale děsně mě to bavilo. Chodit po městě, pár tahy zachytit zajímavou fasádu, loďku na Vltavě, chvějící ruku mladé dívky v kavárně, když ji mladík uchopil do té své. Lehce kýčovité, ale milé obrázky mi vycházely. Však mám pocit, že zlého je na světě dost, tak proč to zdůrazňovat. Ano, vím, že i to je zapotřebí, ale to s dovolením přenechávám jiným. Taky jsem opět začala chodit pravidelně do biografu (nemám ráda slovo kino, to ve mně nevyvolává nic, leda tak myslí proběhne obrázek popcornu a prolité krve v ukrutné bitvě; zato biograf! - to hned vidím krajkové rukavičky, skládané sukně pod kolena, černobílý milý film, decentní a přitom vřelé polibky, nabídnuté rámě dámě a - zkrátím to, jít do biografu to je společenská událost), kupodivu dávali dobré filmy, a tak jsem se většinou vracívala mrznoucími dejvickými ulicemi spokojená.
Jenže pak přišel Princ, nenápadně, ze strany, v knize mého příběhu to byla dosud vedlejší postava, a nikdo nečekal, že by tomu tak nemělo být i nadále.
Jenže život píše ty nejlepší scénáře.
A tak se to stalo.
Je to lepší než v představách?
Ano.
Člověk několikrát překročil sám sebe, popral se s věcmi, co si nemyslel, že zvládne. Na druhou stranu, zase tolik jiných kroků bylo lehčích, než se dalo tušit.
Prostě pohádka od začátku doteď (a věřme, že konec bude za dobu, která je, nyní v mlze let budoucích, nedohledná).
Pohádka pokračuje, i teď po měsících či letech (čas tak letí, kdo to má usledovat!). Na scéně se jistě objeví draci a jiné příšery, které jsou nyní ukryté v jeskyních a nabírají síly k útoku, ale to se dá zvládnout, vše se dá zvládnout, když vedle vás stojí rovný člověk.
Kdysi dávno, dávno před princem, jsem napsala tento odstavec, který měl být začátkem příběhu, a který jsem nyní náhodou objevila, a uvádím ho sem na závěr, protože mi přijde, že přesně vykresluje, co vlastně tímto průměrným slohovým cvičením vám chci říci:
Říká se, že každý máme svoji spřízněnou duši, kterou celý život hledáme. Pokud ji nalezneme, prožijeme báječný život. Pokud se to nepoštěstí, strávíme celý život na cestě, hledáme. Paul a Helen byli spřízněné duše. Úžasně se k sobě hodili. Zevnějškem i povahovými rysy. Bohužel se nikdy nepotkali. Přesto, že prožili život bez sebe, byli svoji. Bylo jim to dáno již do kolíbky. Sudička stála nad nimi a určila, že k sobě patří.
Co může být větší životní výhra než to, když naleznete toho, koho vám sudičky určili?
Žádné komentáře:
Okomentovat