Spím, čtu...

Spím, čtu, koukám na seriály, peru, sedím na lavičce, užívám si přírody, chodím ulicemi, nakupuji...dělám stejné věci jako předtím...jako před ním...ale stejné to není. Chybí mi půlka srdce, duše. Chybí mi - jako bytost. Nemusel by nic povídat, nemusel by mě bavit ani hladit. Stačilo by vědomí, že je ve stejné místnosti, ve stejném bytě. 

Tak moc jsem do toho zabředla, zapustila kořeny. Já! Zakládající si na tom, že ke mně nikdo nemůže, že ke mně nikdo nepronikne. Že nejsem k nikomu poutána. Že jsem sama, a že jsem tak spokojená.

Jenže. Tohle člověk neošidí. Neobalamutí. Nedokáže ustát. 

Podlehne. Když to stojí za to. Když je to správný. Když je to to pravý.

A stojí to za to.

Leč o to horší jsou ty okamžiky odloučení.

Odložila jsem obranný krunýř. Kdy, nevím. Stalo se. Asi hned, na začátku. Řekla jsem mu věci, které nikomu jinému. Které tak asi nevyzní, ani on neví, že jsou pro mě zásadní. Ale řekla jsem je. Řekla jsem mu víc než kterékoliv jiné bytosti. 

Věřím mu, jsem upřímná. Čekám na oplátku totéž. 

Jsem benevolentní, spoustu věcí, které mě rozčilují, přehlížím, hážu za hlavu, přeřazuji do škatulky "Není důležité"; o to více lpím na tom zásadním.

"I ve vztahu jsi pořád sám, ale je fajn mít někoho, o koho se můžeš opřít, na koho se můžeš spolehnout."

To mi řekl jeden moudrý muž. Sice ve své mladistvé a zamilované naivnosti věřím, že ve vztahu není člověk sám, že se může podělit o většinu problémů s druhým; ale chápu, jak to myslí.

Řeším budoucnost, ale jednotlivé kroky neplánuji. 

Jsem v životě tam, kde mám být. Nevím, jaký je další Boží plán, ale mám v něj důvěru. Přesto ho prosím, nezraď mě. 

(Kdy jsem tento text napsala? Nevím, pravděpodobně v třetím týdnu v červenci, ale na svou duši přísahaje, nevím to. Jak snadno člověk zapomene na své pocity, na svá slova. Jak snadno se lidé slov chytají. Ve sto procentech slov jsem to já, ale na sto procent to nejsem já. Dokáže to člověk nepíšící beletrii pochopi?)