Zkusí zvonek, spíš ze zvyku než že by očekávala, že jí někdo přijde otevřít. Taky že ne, žádný zvuky, že by se někdo blížil z druhé strany ke dveřím, neslyší, a tak Heda poklekne, odsune kámen, a rukou se protáhne na druhou stranu vrat, kde na malém háčku visí náhradní klíče, tak a má je. Vrátí kámen nazpátek, vstane, oklepe kolena od drobných kamínků a konečně si odemkne. Přejde dvůr, vyhýbá se slepičincům. Zaťuká na okno, vidí, že je babka v posteli, a ihned otvírá dveře do stavení.
„Přinesla jsem vám nákup, paní Vomáčková. Měli všechno, až na tu játrovou paštiku, prý jim ji tenhle týden nepřivezli. Tak vám ji vezmu ve středu, jo?“ pronáší nahlas, skoro až křičí, protože bába je hluchá, i když má nandané naslouchadlo, a vyndává z narvané síťovky mastný papír s párky, veku chleba, jihočeské máslo, podmáslí a Blesk. Když je vše na kuchyňské lince hezky v řádce vyrovnané, začne přemisťovat věci na své místo. Chleba do chlebníku, noviny na stoleček a zbytek věcí do ledničky na chodbě.
Teprve když se odtud vrátí, podívá se Heda poprvé pořádně na bábu Vomáčkovou. Scvrklý obličej, jak usušená švestka, ovázaný šátkem, zbytek malého těla raději ukryt pod velkou duchnou.
Heda brzo odkloní zrak. Nemá čas zabývat se touhle starou ženskou, vždyť za dvacet minut musí být zase v kravíně, krávy nepočkaj. "Stálo to sedmdesát dva osmdesát, paní Vomáčková, zase podražili máslo." Z postele se začne ozývat chrchlání. Heda ho umlčí prudkým mávnutím tučné ruky do vzduchu. "To nechte, vyrovnáme se, až vám Lípa přinese důchod."
Kukačky zakukají celou. Heda si nalije malinovou Zonku do otlučeného hrnku. Blíží se žně, a počasí je letní, jak má být. Položí hrnek na studená kamna a přejde k posteli. Bába je jako dítě v postýlce, snad jen ještě o něco víc bezbranná. Děti už nemá, syn se nevrátil z války, dcera zemřela na infarkt. Vnoučata přijedou leda tak na Vánoce a narozeniny. Jinak je babka sama. Je jí dvaadevadesát, špatně chodí, ale do domova nechce. To raději půl dne se šourá na záchod a půl dne ze záchodu. Jen aby nemusela do starobince.
Paní Vomáčková už málokdy mluví, odvykla, nemá s kým, ale dnes promluví: „Hedo, stejně ti řeknu, život je nádhernej,“ a pak zase zavře oči.
"To je fajn paní Vomáčková. Tak se teď prospěte. Já se ve středu zase stavím s tím nákupem. Tentokrát vám vyzvednu u paní doktorky i léky."
Heda naposled promluví nahlas, rychle opláchne hrnek, nazuje těžké pracovní boty a odchází ze stavení za svými povinnostmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat