Klára na úřadech

Klára se vdala. A tak jí nezbylo než to podstoupit. Úřady. 

Dojela s manželem na Vysočanskou stodevadesátpětkou, prošli automatickými dveřmi a stiskli příslušné tlačítko. Za odměnu jim vyjel papírek, který se jim vysmíval číslem 53 a tím, že před nimi je ještě 6 dalších čekajících zoufalců. 

Usadili se na nízké hnědé sedačky a čekali. Vysvobození přišlo už po 21 minutách, když zasvítilo na obrazovce číslo 53. Měli se dostavit k přepážce č. 4, tak se tam dostavili. Klára se protáhla úzkou mezerou mezi okýnkem a přistavenými židlemi. Manžel se posadil vedle ní. 

Paní v červené halence s drobnými kvítky na ně zhurta spustila. Bylo půl deváté ráno, Klára šla spát po půlnoci a stejně moc nespala, protože poslouchala déšť, který se jemně dotýkal parapetu v uklidňujícím tempu nepospíchajícího lorda na obědě, a protože řešila svoje vnitřní šerednosti, které se jí v hlavě odpoledne usadily a proháněly se tam a vůbec dělaly divočiny, a Klára je nebyla schopná zavřít za žádné dveře, do žádného šuplíku, nic s nimi nezmohla. Prostě a stručně, Klára nebyla připravená na uragán, který nastal.

-Co chcete? 

-Vdala jsem se, chci si tedy vyřídit novou občanku, a změnit bydliště, je to možné?

-Dejte mi občanku, vy taky, a byt je váš? Tak smlouvu.

Muž podával pod úřednickou plastovou gilotinou všechny smlouvy, co včera doma v šanonu našel. Klára si vybavila, jak to hledal, vytahoval, nevěda, co bude doopravdy potřeba, a jak ji to rozčilovalo tak, že raději odešla z pokoje.

-To není ono, to není ono, potřebuji originál, tohle všechno je vám k ničemu! 

-To je všechno, co mám.

-Tak si dojděte na jedničku pro potvrzený papír.

-Občanku mi tady nechte.

-Ale já...

-Ne, nechte ji tady.

-Ale...

-Ne, nepotřebujete ji. Peníze potřebujete.

Muži nezbylo nic jiného, než se zvednou, odejít k Czech Pointu a za 150 Kč si výpis pořídit. 

Úřednice v červené halence s drobnými kvítky vytáhla žlutý formulář velikosti A5, úzkým volným prostorem jej posunula Kláře.

-Vyplňte to.

-Tak pište. 

Klára se chopila nabídnuté žluté propisky a začala bez zájmu psát písmena, která dávala dohromady její novou identitu. U podpisu se soustředila, její ruka automaticky chtěla psát hadovité, a v jejím podání ostré, S, ale hlava ji donutila do nožkového N. Byl to krátký okamžik nejistoty a nestability, který nikdo jiný nezaznamenal.

-Tak a ještě tam z manželovi občanky vypište jeho údaje.

-A tady ještě číslo občanského průkazu.

-Tak ukažte.

Úřednice v červené halence s drobnými kvítky si přitáhla žlutý papír o velikost A5 zpátky. Manžel se vrátil.

-My jsme se zatím s paní tady na vás připravily. Tady mi to podepište. A občanku si už můžete uklidit.

Žlutý papír velikosti A5 potřetí a počtvrté propluje okénkem. 

-Tak ukažte. Vážně nemáte originál? Vypadá to stejně jako to, co jste si přinesl, jenom to má vzadu červenou tabulku s údaji.

Úřednice v červené halence s drobnými kvítky vstala a šla otevřít okno.

-To je špatný. Tak si nechte tento, já vám ho vrátím, jen si z něj něco opíšu, to je váš teď jediný platný papír. Ostatní vyhoďte, to je vám k ničemu.

Muž si uklízí občanku. Muž si uklízí výpis.

Klára dává úřednici 100 Kč, úřednice v červené halence s drobnými kvítky jí 50 Kč vrací. 

Úřednice v červené halence s drobnými kvítky za okénkem pořád mluví a mluví a hlučně a hlasitě a už i o věcech, které se přímo změny trvalého bydliště netýkají.

-Teď si zmáčkněte lísteček a vyřiďte si občanku. Můžete si dát buď normální (hlavou přikyvuje) a nebo s čipem (hlavou kroutí ne, to nedělejte).

-Ale kdepak, dneska už se do občanky jméno manželky nedává, na to tam není místo. Zlaté knížky. Narodilo se vám dítě, šup tam s tím, změna bydlení, šup tam s tím. Dneska se pro každou změnu musí dělat nový doklad, to ale musí stát peněz.

-Jo, vy tam nemáte stav, to si teď nemůžete nechat změnit. 

Byli tam ještě asi deset minut, vyslechli historku o tom, jak úřednice v červené halence s drobnými kvítky kupovala byt od souseda.

-Oni mi nabídli hypotéku na 17 let. Mě! Vždyť mi bude za rok padesát. 

-Ale víte, že pro banku jsem byla lepší klient než můj syn? To víte, jsem ve státní správě, platy malý, ale jistý. A oni ještě berou tu mladou generaci, že potřebuje rok dva, aby se vyblbla a dospěla. Tady paní je vlastně stejný ročník jako můj syn. No jo. To je šílený. Ale oni chlapi dospívají později.

-Musím tady paní pochválit, jako jedna z mála se neptala, jakým příjmením se má podepsat. Já jim vždycky říkám, tak jednou jsem vdaná, tak jsem vdaná, ne! To je vždycky jim to vysvětlovat.

-Tak ten soused, si vzal půjčku na milion, já ten byt za milion a půl koupila a on si za zbytek koupil auto! A asi si vzal hned další půjčku. A zastavil barák rodičů! Chápete to? Z čeho to splatí, teď prodal byt, co příště? Vždyť dělá na stavbách, na co mu je nové auto s červenou palubní deskou? Vždyť do toho stejně leze v montérkách.

Klářin manžel si rád povídá, takže to byl on, kdo odpovídal, však například téma úroků z hypotéky (No, tenkrát všichni fixaci na deset let doporučovali. To bylo ještě před krizí. Ty úroky. Ach, ty úroky!) je jeho oblíbené. Klára nebyla schopná ničeho, snažila se spořádaně sedět, občas přikývnout a trochu se usmívat. Jednou to přece skončí, ne?

Asi po deseti minutách se úřednice v červené halence s drobnými kvítky rozhodla, že si zavolá novou oběť, a tak Kláru s manželem propustila. Klára nedokázala skrýt úlevu. Vrátili se k zařízení, které vyplivuje lístky s pořadovými čísly. Klára si vyjela příslušný lístek (č. 84, počet obětí před vámi: 3), rozloučila se s mužem polibkem a domluvou na večeru. Klára se dívala na jeho ohnutá záda v šedivé bundě, před kterými se rozevřely skleněné dveře, pak se otočila a vrátila se na hnědou sedačku. 

Mohla by si číst, táhne sebou šestisetstránkového Reinera, ale po předchozím vodopádu slov toho nebyla schopná. Její oči zvědavě zalétly k přepážce číslo 4. Byl tam mladý manželský pár, prstýnky se jim lesky, pánovi tedy i hlava, a paní úřednice v červené halence s drobnými kvítky, na kterou naštěstí Klára neviděla, byla slyšet přes celou místnost až k ní! K dalším žadatelům o změnu byla milosrdnější (a nebo už dostatečně vypovídaná) a nezdržovala je  tak dlouho, takže Klára zachytila ještě mladíka, který po páru usedl před přepážku výřečné úřednice v červené halence s drobnými kvítky. 

Klára se rozhlédla kolem sebe. Dva divní chlápci s igelitkou v ruce, žena volající do práce, že přijde později, protože je na úřadě, no jo no, a mladá holka, trošku nakynulá a s vlasy po ramena. Jak se ukázalo, tak tato žena šla na řadu do kabinky č. 6 před ní. 

Na tabuli bliklo číslo 84, Klára vstala, a vešla do uzavřené kabinky. 

-Dobrý den.

-Dobrý den.

-Já jsem se vdala, a měnila jsem si teď trvalé bydliště, chtěla bych novou občanku, a taky bych tam chtěla přidat titul.

-Tak mi podejte starou občanku, diplom.

-Oddací list nepotřebujete?

-Ne, všechny změny máte přece napsané na tom papírku. 

Tentokrát za sklem seděla opět žena ve středním věku, ale tahle měla brýle a tričko s nějakou čmáranicí, co Klára nedokázala rozluštit - hudební skupina? vtipný anglický text? prohlášení světového významu?

Úřednice v tričku s nečitelným nažehleným potiskem ťukala do klávesnice, Kláře zatím sjel pohled na papír položený na desce stolu. Byla to žádost o změnu příjmení po rozvodu na původní. Klára hned věděla, že je to té ženy, co tam byla před ní. Nečetla to celé, jen si vyhledala datum narození. 84. O rok starší než ona. Klára se vdala, ona žena se rozvedla. Tak mladá, projelo jí hlavou, a přišlo jí to strašně podivné. A pak si uvědomila, že první žena jejího muže je úplně stejný ročník a že je logicky taky rozvedená, a přišlo jí to ještě podivnější. Asi to bylo tím deštěm, ranním vstáváním či noční úzkostí, že Klára každou informaci dnes brala jako zajímavý objev velkého významu, který ale není s to rozklíčovat. 

Úřednice v tričku s nečitelným nažehleným potiskem si na pomoc zavolala sousední úřednici s velkými korálemi kolem krku i ruky. 

-Nevíš, jak tam dám ten titul?

-Seš blbě. Musíš z toho vyjet nahoru. 

-Ale ne. Sem klikni.

-A oddací list nemáte?

Klára pochopila, že i když se úřednice s velkými korálemi kolem krku i ruky na ni nedívá, dotazem se k ní obrací. Klára z bílých desek s černými kvítky vyndala příslušnou složku a posunula ji úřednicím na druhé straně barikády. 

Dobře to dopadlo, vše příslušné se vyplnilo. Pak se po Kláře chtěl podpis. 

-Na tabletu. Tou černou propiskou.

Moc se jí nepovedl, ale odkývala ho.

-Teď židličkou zajeďte až ke stěně, trochu doprava. Ale ne, moje doprava. Tak brýle posunout, bradu sklonit. Ještě trochu.

Úřednice v tričku s nečitelným nažehleným potiskem ji dvakrát vyfotila. Jednou byl odraz v brýlích, podruhé vadily obroučky. Úřednice v tričku s nečitelným nažehleným potiskem vybrala tu fotografii s odrazem v levém oku. Kláru její černobílá fotografie objevivší se na obrazovce vyděsila. Rozčepýřené vlasy, kus zubu překrývající spodní ret. Naštěstí je občanka malá, to se na ní ztratí, utěšovala se.

-Za tři týdny si novou můžete přijít vyzvednout. 

-Děkuju a nashledanou.

Klára vyšla, a kdyby zde bylo na sezení něco jiného než hnědé nízké sedačky, zhroutila by se na to. Ale byl nejvyšší čas, aby se i za ní zavřely prosklené dveře.

Venku na čerstvém vzduchu se podívala na papír, který dostala od úřednice s červenou halenkou s drobnými kvítky. Byl to bílý papír, který obsahoval seznam, kde všude má změny nahlásit. Rozhodla se, že dnes zvládne ještě bod č. 3 - výměnu řidičského průkazu. Podle papírku měla zamířit na Jungmannovu ulici. Klára tedy zamířila do metra. Z Vysočanské na Můstek to chvíli trvá, a tak se Klára konečně dostala k Reinerovi. Kniha ji zatím baví, jen se blbě drží. Šest set stran, z toho přečteno třicet, kniha není v ruce stabilní. Stejně jako text v Klářině hlavě. Je potřeba dostat se alespoň na onu magickou stovku, aby se kniha v Kláře ustálila. A pak přijde i fyzické správné uchopení.

Schody ji vyvezly k pomníku Josefa Jungmanna, na první pokus trefila správný směr, přes rozkopanou ulici přešla k číslu 36, k magistrátu. Vešla dovnitř, byla tady poprvé, ale celkem rychle se zorientovala. Potřetí toho dne využila mašinku a tentokrát obdržela číslo 2107. Tak tady to jede ve velkém, projelo Kláře hlavou. Zahnula doleva, sedla na dřevěnou židli a pokračovala ve čtení. Od toho ji rušilo jen pípání oznamující, že na tabuli je nové číslo, které se má někam poslušně dostavit. 

5023, 2089, 2358, 2090, 5024

2091, 2092, 2326, 5025, 2092

2093, 2327, 2328, 5026, 2094

2095, 5027, 2329, 2096, 2097

2107

Klára vstala a hledala úřednický stolek č. 44. Už když si k němu sedala, všimla si významně výrazně vystavené cedulky, která hlásala, že zde probíhá zácvik úřednice. A tak to bude nadlouho. A taky bylo. Chuděrka úřednice - opět dáma ve středních letech -  teď nejvíce Kláru zaujaly její rifle - proč? byly přece úplně obyčejně tmavě modré - byla zmatená, že musí do počítače naťukat změnu bydliště, změnu jména. Pak to vyjela a dala Kláře k podpisu. Tu si Klára povšimla, že tam nemá doplněný titul. Přeptala se na to. 

-To víte, že to tam dáme. Jen jsem o tom nevěděla, tady na tom papírku to nemáte. 

Úřednice v tmavě modrých riflích se zoufale ohlíží, kde je kolegyně, která na ni celý den dohlíží. Osmkrát za celou proceduru vyšle ke Kláře omluvný pohled. Čtyřikrát poprosí o chvilku strpení. Dvakrát odejde. Pětkrát se omluví, že to tak trvalo.

Klára odevzdá poslední pasovou fotografii, kterou má už rok v peněžence (na co to tenkrát potřebovala? opencard? nedokáže si to vybavit), znovu se podepisuje. Úřednice v tmavě modrých riflích jí podá papírek, na kterém je uvedené datum, kdy se může dostavit pro vyzvednutí nového řidičského průkazu, a že předtím musí na pokladnu zaplatit tam 50 Kč. Klára přikyvuje, ale už moc nevnímá. Chce pryč z budovy, pryč od lejster a úředničiny.

Proplete se stojícími, procházejícími, sedícími lidmi a je venku. Konečně.

Ne, to není konec, za tři týdny absolvuje stejné kolečko. Kolečko, které ji posune do druhého kola - obejít banky, zařídit změnu jména a vydání nových kreditních karet. Klára se zoufale rozhlédla kolem sebe. Davy lidí míjejících sami sebe, dělníci řvoucí svými nástroji na rozkopanou ulici, nebe chystající se brečet. Pomoc!