18.6.
Návrat z cesty je vždycky
- nechci říct smutný, protože to není. Je to změna, návrat k běžnému životu (proč mi teď zní slovo běžné pomalu jako výčitka?), tak snad každodennosti.
Už jsme v Praze skoro 20
hodin. Kufr vybalen, pračka v zápřahu celé odpoledne, v hlavně stále zní
angličtina, tělo vítá méně větrné a více slunečné počasí.
Měla bych psát. O cestě,
o letišti, o ubytování, o tom, co jsme viděli, o tom, co jsme se dozvěděli, o
tom, koho jsme potkali. Všechno bylo zajímavé. Pár zážitků až neuvěřitelných. A
proto bych o tom chtěla napsat dřív než to vybledne a popisující slova už
nerozluštím.
A přitom jsem uvězněná v
dnešku. Na lavičce v parku čtoucí knihu Zadie Smith, stále s ní v Londýně,
dozvuky zážitků v sobě. I dneska, i v Praze, se dějí zajímavé zážitky. I tady v
téhle klidné čtvrti na okraji, i na té lavičce, kde sedím.
Přistoupil ke mně snědý
chlap s báglem. Vysušený, potetovaný, obličej plný vrásek. Chtěl se dát do
hovoru, mně se nechtělo, ale ani zbabělý útěk mne nenapadl. Dal se do řeči.
-Taková krasavice tady! Ale fakt, taková krásná ženská!
-Eh...Děkuji.
-Určitě tak 23, že jo?
-Ale ne.
-Ale jo, určitě, 23, maximálně dvacet pět.
-Kdepak, přidejte k tomu pět navíc.
-Fakt, ale to není možné.
-.........
-Ale žijete zdravě, co?
Zdravá strava, sport, co?
-Ani moc ne.
-A co děláte?
-.........
-???
-Marketing.
-No vždyť to říkám, to se
hned pozná! To já bych dělat nemohl.
-........
-Hm, taková intelektuálka.
-.......
-Čtete si. Určitě máte vysokou, co?
-Ano.
-Ekonomku?
-Ano.
Naklonil se ke mně. -Nebojte, já vám nechci ublížit, to ne. Já k vám budu mluvit na rovinu. Nemám co skrývat. Mne právě
propustili z kriminálu. Devět měsíců. Za daňové úniky. Jste odsud? Támhle v
autoopravně. Sto dvacet tisíc. A devět měsíců! Támhle ostatní miliony a nic nedostanou!
Zkrátím to. Chtěl peníze.
12 Kč.
Někdy jsem děsně uzavřená
a nekomunikativní. Někdy dokážu vést rozhovor s cizími lidmi s neuvěřitelnou
lehkostí. Tohle bylo mezi. Chtěla jsem, ale nešlo to. Snad jsem se trochu i
bála.
Odešel. Já v parku, boty
vytažené z pantoflí stále napnuté na betonu. Londýn za mnou, Praha přede mnou.
Teď to nejhorší - mezidobí. Jaká být, jak žít, co dělat? Bude to stejné jako
před odjezdem, stačí pár dní a zase zabřednu do svých brázd, ale co teď... Chodidla zaplula do hnědých bot a vydala jsem se do Billy na nákup.
Žádné komentáře:
Okomentovat