Návrat

18.6.

Návrat z cesty je vždycky - nechci říct smutný, protože to není. Je to změna, návrat k běžnému životu (proč mi teď zní slovo běžné pomalu jako výčitka?), tak snad každodennosti.

Už jsme v Praze skoro 20 hodin. Kufr vybalen, pračka v zápřahu celé odpoledne, v hlavně stále zní angličtina, tělo vítá méně větrné a více slunečné počasí.

Měla bych psát. O cestě, o letišti, o ubytování, o tom, co jsme viděli, o tom, co jsme se dozvěděli, o tom, koho jsme potkali. Všechno bylo zajímavé. Pár zážitků až neuvěřitelných. A proto bych o tom chtěla napsat dřív než to vybledne a popisující slova už nerozluštím.

A přitom jsem uvězněná v dnešku. Na lavičce v parku čtoucí knihu Zadie Smith, stále s ní v Londýně, dozvuky zážitků v sobě. I dneska, i v Praze, se dějí zajímavé zážitky. I tady v téhle klidné čtvrti na okraji, i na té lavičce, kde sedím.

Přistoupil ke mně snědý chlap s báglem. Vysušený, potetovaný, obličej plný vrásek. Chtěl se dát do hovoru, mně se nechtělo, ale ani zbabělý útěk mne nenapadl. Dal se do řeči.

-Taková krasavice tady! Ale fakt, taková krásná ženská!

-Eh...Děkuji.

-Určitě tak 23, že jo?

-Ale ne.

-Ale jo, určitě, 23, maximálně dvacet pět.

-Kdepak, přidejte k tomu pět navíc.

-Fakt, ale to není možné.

-.........

-Ale žijete zdravě, co? Zdravá strava, sport, co?

-Ani moc ne.

-A co děláte?

-.........

-???

-Marketing.

-No vždyť to říkám, to se hned pozná! To já bych dělat nemohl.

-........

-Hm, taková intelektuálka. 

-.......

-Čtete si. Určitě máte vysokou, co?

-Ano.

-Ekonomku?

-Ano.

Naklonil se ke mně. -Nebojte, já vám nechci ublížit, to ne. Já k vám budu mluvit na rovinu. Nemám co skrývat. Mne právě propustili z kriminálu. Devět měsíců. Za daňové úniky. Jste odsud? Támhle v autoopravně. Sto dvacet tisíc. A devět měsíců! Támhle ostatní miliony a nic nedostanou!

Zkrátím to. Chtěl peníze. 12 Kč.

Někdy jsem děsně uzavřená a nekomunikativní. Někdy dokážu vést rozhovor s cizími lidmi s neuvěřitelnou lehkostí. Tohle bylo mezi. Chtěla jsem, ale nešlo to. Snad jsem se trochu i bála.

Odešel. Já v parku, boty vytažené z pantoflí stále napnuté na betonu. Londýn za mnou, Praha přede mnou. Teď to nejhorší - mezidobí. Jaká být, jak žít, co dělat? Bude to stejné jako před odjezdem, stačí pár dní a zase zabřednu do svých brázd, ale co teď... Chodidla zaplula do hnědých bot a vydala jsem se do Billy na nákup.