Páteční cosi

Svět je jeviště. A já špatná herečka.

Čím déle spím, tím jsem unavenější.

Vyprat. Koupit housky. Vrátit knihy. Vystát frontu na poště.

Drobné úkoly dne. Za jejich splnění se ale jednička s hvězdičkou nedává. To je tak na trojku. Je to dobrý nutný.

Naštěstí je tu internet. Ach, vy virtuální osudy a příběhy, co bychom bez vás žili?

Sepisovat knihy na léto. Vědět, že je bez šance jen třetinu z nich přečíst. Vědět, že náhodou přijdou do cesty jiné, které dostanou přednost. Z jakého důvodu? Náhlý impuls? Téma zaujme? Hezčí obálka? Spíš se vejde do kabelky? Cokoliv.

Prázdné stránky, které měly být popsané. Nejsou. Nebudou? Zmizí zážitky z Brna, svatby, Londýna (?).

Kniha (Zadie Smith: Severozápad (dozvuk cesty minulého týdne)), na ní talíř (s velkým kusem melouna (spousta jader (černé slzy)) a nožem s černou rukojetí). Zátiší doplňuje sklenička s ouškem (coca cola zero).

Stačila by jedna fotka. Bylo by to jasnější. Ale já lépe ovládám slova než spoušť aparátu. Doufám. Je to ale dost?

Mlha kolem mne. Neuvažuji jasně.

Nic se mi nechce. Nikam se mi nechce.

Nechci mluvit. Nechci se smát. Nechci se bavit. Nechci se těšit. Nechci se obávat.

Nechci nic. Aspoň na chvíli. Než mlha odejde.