Můj letošní advent

Balím bárky. Pro muže. Křivě a zubatě stříhám balicí papír. Vím, že by se to muži nelíbilo. Ale mne to takhle baví. Hrát si. Nerozmýšlet. Dělat to špatně, ale po svém.

Ani cukroví není pro mne. Včera muž tvořil dva druhy - kuličky z marcipánu a kávová zrna. Po chvíli mojí snahy pomoci, jsme se mlčky dohodly, že budu dělat jen pomocné práce. Nejsem na tohle šikovná. Možná hlavně proto, že mě to nebaví.

Ale advent mě baví. Procházet se stánky na trzích. Ochutnat od babči různé druhy sušeného ovoce. Koupit od čarodějnice zlaté prasátko. Odmotávat to pocukrované těsto, které je tak nechutné, až je dobré - a je to taky jednou za rok. A pak jet tramvají, kde maminka malému děcku říká: Ty jsi ale trdlo! Náhoda? Nikoliv! Život. A příběhy. A prolínání. A pozorování. A naslouchání.

Balím dárky. Pro muže. Papír se trhá. Izolepa oblepuje více mne než cokoliv jiného. Nerozčiluje mne to. Užívám si to. Dokonce zvažuji, že použiji i lýko. Takhle odvážná letos možná budu!

Každou neděli večer zapálit o svíci víc. Vůně františka. Každodenní čokoládička z kalendáře, která odkryje další část příběhu, který vede ke Štědrému dni. Vylupovat buráky, až jsou skořápky po celé podlaze.

Vybírat stromeček - jedličku. Sledovat mladé páry, rodiče s dětmi, co oni vybírají. Radost. Nést stromeček domů. Auto raději pouští, i když nejsme na přechodu. Každé ráno se podívat, zda strom pořád je na balkóně. No co kdyby se někomu zalíbil a rozhodl se pro něj do sedmého patra vylézt!

Fialová barva. Plný kostel. Čepice. Dlouhé šály. Dobročinnost. Laskavé a láskyplné vánoční fejetony od Františka Nepila.

Dneska jsem četla krásný popis lásky (v knize Muž jménem Ove), že se o ní teď musím podělit, i když to zdánlivě s adventem nesouvisí. Ale nic není vzdálenější pravdě, protože:

Můj letošní advent je dobrý. Pro to všechno, co je zde uvedeno. Ale zejména pro to, že mám kolem sebe lidi, se kterými tohle chci a můžu prožívat.

A teď už Oveho manželka Sonja:

Někoho milovat je jako nastěhovat se do domu.

Zpočátku je člověk zamilovaný do novoty, každé ráno se pozastaví nad zázrakem, že je to skutečně jeho, jako by se strachoval, že k němu každou chvíli někdo vtrhne a oznámí: Došlo k obrovskému omylu, nikdy jste si neměl žít tak pěkně. Během let ale oprýská fasáda, dřevo se tu a tam rozklíží. A člověk svůj dům nemiluje pro jeho dokonalost, ale právě proto, že dokonalý vůbec není. Naučí se znát všechny rohy a zákoutí. Jak to udělat, aby mu nezamrzl klíč v zámku. Která prkna v podlaze se prohnou, když se na ně postaví, a jak otevřít dveře od skříně, aby neskřípaly. Všechna tahle malá tajemství totiž dělají domov.