Je toho tolik, o čem bych měla psát. A přitom se mi chce jen mlčet a držet dceru v náručí.
Přesto, co mi přinesl třetí adventní týden?
Poprvé jsme byli s malou v nákupním centru. V malém obchoďáku, který máme blízko a který byl téměř bez lidí. Nakoupili jsme s manželem drobné dárky pro příbuzné. A taky dvě malinké knížečky s obrázky velké akorát tak do dlaně pro Modřinku (ať taky pod stromečkem má něco od nás).
Ochutnala jsem první vánoční cukroví. Od mámy. Pracny, perníčky, kokosky.
Loupala jsme mandle na manželovo cukroví. (Zkrabatělá bříška prstů z horké vody vyvolala vzpomínky na dětství.)
A kromě těchto milých drobných událostí je tu jedna věc, o které teď hodně přemýšlím:
Myslím na to, že mě čekají jiné svátky. Poprvé, ve třiceti. Ano je to tak. První Vánoce, které nestrávím
doma, u rodičů. Zatím těch 29 svátků jsem byla na Vysočině. Rodiče,
brácha, já. Dokud žil, tak děda. V posledních letech můj přítel/manžel. Ale
letos poprvé budeme sami (s malou), v Praze. Jaké si ty svátky uděláme? Úžasná
možnost zavést si nějaké zvyky, rituály, tradice.
Mám příležitost udělat si to po svém. A nedělám nic. Modřinka mě tak
pohlcuje, že mě ani nenapadne přemýšlet o dárcích, výzdobě, jídle. Natož jít do
obchodu něco koupit (nebo objednat z internetu). Možná tím propásnu šanci mít to po svém a jednou mi to bude líto.
Letos je mi to jedno. Vezu se na vlně štěstí. Máme přece naši malou
holčičku. A to základní - láska, pohoda,
klid - si uděláme i bez jediné větvičky ve váze.
Samozřejmě, že už tam jsou (ty větvičky), protože mám úžasného manžela.
Adventní věnec jsme koupili ještě před první nedělí, stromeček už čeká na svoji
hvězdnou chvíli na balkóně. Cukroví bude od maminek a manžela. Vánoce přicházejí.
Žádné komentáře:
Okomentovat