Jsme na svatbě. Je tak jiná, než ta naše před dvěma lety. Veselá, rozverná.
Bohatá na tanec, počet svatebčanů i koláčků. Vdává se mi kamarádka, se kterou
jsem se celé čtyři roky dělila o školní lavici. Jsem šťastná, že je ona
šťastná.
Atmosféra je uvolněná. Otec pyšný a dojatý, maminka lehce nervózní. Tak to
má být. Dívám se na tuhle svatbu, vzpomínám na svoji a tisknu ruku manželovi.
Pocit lehkosti, svátečnosti, výjimečnosti jistě umocňuje to, že je to náš první
volný společný večer od narození Modřinky (což je už devět měsíců!).
Tancujeme, jíme, popíjíme. Smějeme se, procházíme se zahradou, odkládáme
sklenky na zídku, točím se kolem dokola. Připadám si mladá, volná, bláznivá.
Lehce, křehce, svá.
Skoro celý večer strávím ve společnosti manžela. Při odchodu se loučíme - s nevěstou
a ženichem, dostáváme výslužku, s kamarádkami. Jedna dívčina nám říká, vy
dva, vy jste pro mne záhada. Jako kdybyste tady novomanželé byli vy. Jak to
někomu může takhle fungovat jako vám? Povídá toho daleko více, je ovíněná,
samozřejmě, přesto je to milé.
Vycházíme do noci deště, přitisknutí k sobě pod malým deštníkem. Svatby
jsou šťastné, když se vezmou ti správní lidé.
Žádné komentáře:
Okomentovat