První rok

Už třistašedesátšest dní jsem máma. Je to možné? Tak rychle to uteklo. Malý uzlíček, který skoro neotevíral očíčka. Zavinovačky, nažehlené pleny, ty nejmenší oblečky. Křtiny v lednových mrazech. Vítání občánků v prvních šatičkách. Náušničky, odlitky nožiček, tisíce fotografií. Radost z prvního přetočení, plazení, stoupání, lezení. Statisíce chvil radosti, štěstí, smíchu. Každý den držet Modřinku v náručí a dát jí spoustu pus. Hladit ji po hlavičce, když usíná. Dívat se na ni, jak je ve spánku nádherná. Její soustředěný výraz, když si hraje s hračkami. Světlé vlásky jako chmýří. Stovky hodin strávených na procházkách s kočárkem. Radost babiček a dědečků z vnučky. První svátek, první narozeniny. Dorty, dárky, svíčka, rozzářená očka.

Připadám si stejná. Furt jako holka, co čte a zajímá se o literární svět. Ráda a často chodím do divadla. S nikým jsem nepřerušila kontakt. Zvládáme koukat s manželem na filmy i seriály. Máme na sebe čas, povídáme si, stále, pořád a o všem. Ano, je to všechno v menší míře než předtím, na druhou stranu člověk je efektivnější a neprozahálí tolik času.

Baví mě stavět z kostek města a věže a hrát si s plyšáky. Stokrát přečíst říkankovou knížku. Honit po pokoji dítě, aby se mu nasadila plenka. Dávat mlíčko, křupku, oběd. Lechtat a poslouchat hlasitý smích malého děťátka. Vidět, že je šťastné a zdravé.

Neměnila bych. Být doma, když kolem vás se batolí miminko. Může být něco krásnějšího? Ne, zatajuji dech, abych trochu pozdržela čas, neboť to tak hrozně rychle utíká.