Přemýšlím o budoucnosti
tím, že čtu o minulosti jiných lidí. Životopisy, knižní rozhovory, podcasty.
Tolik zajímavých osudů, silných osobností, dýchání pro jednu konkrétní věc.
Čerpám představivost skrze
dětskou fantazii při hraní. Polepit balonek, aby byl veselejší. Ze šňůrky od
bundy mámy si udělat vodítko a hrát si na pejska. Z kočárku udělat mop a
hrát si na vytírání. Otočit korunku dolů přes oči a z princezny je tu hnedle
rytíř.
Nenosím hodinky, abych
nechala čas plynout pomaleji. Je přece jedno, jestli si s dětmi budu hrát
na čarodějnice pět minut nebo hodinu. Podstatné je dělat to naplno a nasytit dětskou
potřebu.
Čím méně má dítě hraček,
tím barvitěji si dokáže hrát. Proto i já nepotřebuji tunu věcí, ale z toho
mála, co mám, vše dobře využívat.
Když se dítě nudí,
vymyslí báječné blbůstky. Když se budu nudit já, může mě napadnout něco
kreativního. A spousta blbůstek. Nebo aspoň vydrhnu ledničku.
Mám představu, jaká chci
být, a štve mě, že jí sama pro sebe neodpovídám. Přitom dítě beru takové jaké
je, nechci ho měnit, je dokonalé se vším, co je. Chci si dopřát stejnou lásku,
jako dávám dětem.
Chtěla bych mít prostor
být chvilku sama, a přitom se děsím, že za pár let děti o moji přítomnost
nebudou už tolik stát. Dcera se taky ráda zavře do svého pokojíčku, kreslí,
dělá úkoly, ale pak otevře dveře a pustí ostatní k sobě. Nikdy nesmím
zapomenout otevřít dveře.
Ráda plánuji budoucnost,
přitom mi uniká dnešek. Dítě se soustředí na teď. Jo je fajn, že za měsíc bude
moře, ale teď je ta chvíle, kdy je na zemi a staví z lega nejvíc. Chci,
aby i moje současná chvíle byla nejvíc.
Žádné komentáře:
Okomentovat