Zima dlouhá, nekonečná

Zima dlouhá, nekonečná. Šedivé nebe, Eliška v šále zahalená. Jde ulicí, odněkud někam, ani sama neví proč, prostě to tak v těchto dnech dělá. Od do pracovat, pak zavřít dveře a nekonečnou šedí jít – jedno zda do posilovny, do kavárny na kafe, s kamarádkou nebo knížkou, nebo do Billy pro pečivo, aby děti měly něco na svačinu, protože už teď je třeba myslet na zítřek. 

Eliška, v šále zahalená, myslí na slunce, které ještě týdny neohřeje její kůži ani duši. Zima dlouhá, nekonečná, jí nesluší. Kily tuku se zahaluje, protože slunce nesvítí a tráva nevoní. Všude šeď a kamínky z posypu. Roztátý sníh po krajích silnice křičí leden nekončí.

Za oknem lázeňským

Tenkrát, psal se rok devadesát pět, bylo sněhu tolik, co dnes budí údiv, když se přihodí, a napadne. Celá republika zasypaná bílem. A jedna malá holčička na tu krásu hledí z okna léčebny, hledí, ale nevidí ji. Tak jako nevidí ty, které vyhlíží. Mámu, tátu a malého brášku. Je tu už dlouho, týdny, což v jejím věku znamená nekonečno, a dnes jedinkrát za celý pobyt mají přijet. Ale nejedou, a už je deset, a ona musí s vychovatelkou na zdravotní procházku. Takže nepřijedou? Vždyť jí to v dopise slíbili! Je smutná, jde se do pokoje obléct, musí už vyrazit, čepice naražená až do čela, zařadí se do dvojstupu.

Nedělní oběd

Rachocení klíčů v zámku oznamuje její příchod, a tak ví, že až dveře otevře, matka už tam bude stát. A taky jo. „Ahoj mami." „Ahoj Eli, jdete akorát včas, kuře bude za patnáct minut. Kde je Petr, ještě v autě?" Nakukuje matka přes její rameno do tmavé chodby, kde už světlo na časovač dávno zhaslo, takže nic vidět nemůže, i když se o to snaží. No, spíš nic vidět nemůže, protože není, kdo by šel a světlo znovu rozsvítil.

„Vždyť jsem ti říkala, že asi dorazím sama. Petr..." Než stihne přidat důvod jeho nepřítomnosti, už zase mluví matka. „Já vím, ale když tu nebyl i minule, tak jsem myslela, těšili jsme se na něj s tatínkem. Nebo jsme mu něco udělali, že sem nechce?" A bez nadechnutí pokračuje. „No, co se dá dělat. Tak už se zuj, vem si pantofle a jdi za tátou do obýváku, zase tam má určitě puštěnou televizi, já se divím, že to furt může poslouchat, já jdu zatím mrknout na to kuře."

Minimalistická pohádka

Maminka měla ráda tatínka. Tatínek měl rád maminku. A aby té lásky bylo víc, přišla k nim Dcerka. A aby jim bylo na světě ještě veseleji, objevil se Synáček. Tak si šťastně žili po celý život. Akorát že vůbec. Období vzdoru, pláče, řevu, vzteku. Spalniček, angín, neštovic. Zvracení, průjem, zácpa. Kašel, rýma, zánět ucha. To vše doplněné rady Babičky a Dědečka, že za nich to bylo jinak, děti poslouchaly, ani nedutaly, nejednu na zadek dostaly.

Cesta do neznáma

Když byla malá, říkali jí, nacestuješ se dost, až budeš velká. A ona tomu věřila, každé dítě věří přeci svým rodičům. Netrvalo to dlouho a byla velká. Dospělá, jak se říká. A necestovala nikam – peníze nebyly, vysoká škola byla. A hlavně nebylo ani s kým se na cesty vydat. A na sólo cestování, to ona nebyla. A tak žila, jako když krájela chleba; tenký plátky úspěchů střídaly zakrojené špalky nezdarů, a zbytek se jí drobil pod rukama. Chleba se nenaučila dobře ukrojit ani do třiceti. A umět žít neuměla stejně tak. Jen školu vystřídala nuda v open spacu.

Moje ulice

V jednom kraji, v jednom malém městě je jedna ulice. Vine se na okraji, má kopečky i spády. Můžete vjet tam, ale zpět ne. Jednosměrka, ve které stávala autobusová zastávka. A protože jsme v kraji, kde hodně sněží, stávalo se, že sněhu napadlo tolik, že musel přijet bagr a nákladní auto a sníh odvážet. Protože jinak by autobus neměl šanci odvést lidi ráno v 5.28 do práce.

(To byla doba, kdy práce začínala v 5.45 a končilo se ve 14.15. To už dneska není, protože se museli pak platit příplatky za práci v noci, a tak se dnes pracuje od šest do půl třetí. Ale vlastně i to už je jedno, protože maminka už je v důchodu. A hlavně zastávku přesunuli o ulici jinam. Možná právě kvůli tomu sněhu, nebo tomu kopečku, co do ulice vede. Kdoví.)

Na chvilku andělem být

Máchá rukama, nahoru a dolů, nohama, od sebe a k sobě, s vervou. Dělá anděla. Přivírá oči, padají jí do nich vločky. Přinášejí radost a studí. Maruško, nechceš už jít domů, podupávání bot a maminčin unavený hlas ji vytrhnou z radosti. Ještě chvilku, mami. 

Musí vstát, opatrně, tak aby neporušila andělíčka. Usměje se na vytlačenou podobu v zemi, povedl se jí. Obejde ho, udělá čárku do sněhu, to je svatozář, mami. Mamka se aspoň trochu pousměje. To jí vrátí radost a hopkavě jde chytit maminku za ruku. Vyrazí domů. 

Ticho neexistuje

Ticho v bytě. Neexistuje. Po ranním odchodu dětí do školy, zaklaply dveře a otevřel se pocit ticha. Ale ticho v bytě neexistuje. Tu hučí myčka, tu vrčí pračka, tu bublá konvice. Ticho neexistuje. Sedím za kuchyňským stolem a žádný stroj jsem do pohybu neuvedla – neperu, nemyju, nevařím. A stejně, ticho neexistuje. Do pravého ucha mi hučí motor ledničky. V obýváku uslyším motory aut, v koupelně kapající kohoutek, v ložnici pláč dítěte z ulice. Ticho neexistuje – alespoň to venkovní. To vnitřní jsem si vytvořila – pět let jsem nebyla. Netvořila, nepsala. Ale ticho přece neexistuje. A tak asi proto jsem teď tady s potřebou zase mluvit. Budu ráda, když se tu občas zase potkáme.

Jediný text za těch pět let, co jsem našla v počítači. Starý dva roky. Tak ho s vámi sdílím. A příště už aktuálně.