Zima dlouhá, nekonečná

Zima dlouhá, nekonečná. Šedivé nebe, Eliška v šále zahalená. Jde ulicí, odněkud někam, ani sama neví proč, prostě to tak v těchto dnech dělá. Od do pracovat, pak zavřít dveře a nekonečnou šedí jít – jedno zda do posilovny, do kavárny na kafe, s kamarádkou nebo knížkou, nebo do Billy pro pečivo, aby děti měly něco na svačinu, protože už teď je třeba myslet na zítřek. 

Eliška, v šále zahalená, myslí na slunce, které ještě týdny neohřeje její kůži ani duši. Zima dlouhá, nekonečná, jí nesluší. Kily tuku se zahaluje, protože slunce nesvítí a tráva nevoní. Všude šeď a kamínky z posypu. Roztátý sníh po krajích silnice křičí leden nekončí.

Za oknem lázeňským

Tenkrát, psal se rok devadesát pět, bylo sněhu tolik, co dnes budí údiv, když se přihodí, a napadne. Celá republika zasypaná bílem. A jedna malá holčička na tu krásu hledí z okna léčebny, hledí, ale nevidí ji. Tak jako nevidí ty, které vyhlíží. Mámu, tátu a malého brášku. Je tu už dlouho, týdny, což v jejím věku znamená nekonečno, a dnes jedinkrát za celý pobyt mají přijet. Ale nejedou, a už je deset, a ona musí s vychovatelkou na zdravotní procházku. Takže nepřijedou? Vždyť jí to v dopise slíbili! Je smutná, jde se do pokoje obléct, musí už vyrazit, čepice naražená až do čela, zařadí se do dvojstupu.

Nedělní oběd

Rachocení klíčů v zámku oznamuje její příchod, a tak ví, že až dveře otevře, matka už tam bude stát. A taky jo. „Ahoj mami." „Ahoj Eli, jdete akorát včas, kuře bude za patnáct minut. Kde je Petr, ještě v autě?" Nakukuje matka přes její rameno do tmavé chodby, kde už světlo na časovač dávno zhaslo, takže nic vidět nemůže, i když se o to snaží. No, spíš nic vidět nemůže, protože není, kdo by šel a světlo znovu rozsvítil.

„Vždyť jsem ti říkala, že asi dorazím sama. Petr..." Než stihne přidat důvod jeho nepřítomnosti, už zase mluví matka. „Já vím, ale když tu nebyl i minule, tak jsem myslela, těšili jsme se na něj s tatínkem. Nebo jsme mu něco udělali, že sem nechce?" A bez nadechnutí pokračuje. „No, co se dá dělat. Tak už se zuj, vem si pantofle a jdi za tátou do obýváku, zase tam má určitě puštěnou televizi, já se divím, že to furt může poslouchat, já jdu zatím mrknout na to kuře."

Minimalistická pohádka

Maminka měla ráda tatínka. Tatínek měl rád maminku. A aby té lásky bylo víc, přišla k nim Dcerka. A aby jim bylo na světě ještě veseleji, objevil se Synáček. Tak si šťastně žili po celý život. Akorát že vůbec. Období vzdoru, pláče, řevu, vzteku. Spalniček, angín, neštovic. Zvracení, průjem, zácpa. Kašel, rýma, zánět ucha. To vše doplněné rady Babičky a Dědečka, že za nich to bylo jinak, děti poslouchaly, ani nedutaly, nejednu na zadek dostaly.