„Copak si dáte?“
„Jedno chai latte a banana bread, prosím.“
Sedne si ke kulatému bílému stolečku, na nepohodlnou, ale
designovou židli. Z tašky vytáhne bílý počítač. Vše je bílé, jako sníh,
který venku není, i když je únor. Co bys chtěla v Praze, řekl by její
otec. Co by – trochu bílého poprašku, který pocukruje šeď života v tom
jejím hlavním městě.
Než notebook otevře, šálek s latte artem labutě a
pokroucený talířek s banánovým chlebíčkem jsou na stole. Výstražně na ni
zablikají kontrolky – jsme důležité, hoří to, otevři nás! – a ona si
povzdechne, ale ještě je neposlechne. Potřebuje svoji chvilku, první lok
horkého nápoje po nočním půstu je nejhezčí chvíle dne.
Pozoruje známý cvrkot – zpomaleného baristu, který se nikdy
neusměje, ženy v camel kabátech, co si berou filtr s sebou. Všichni
působí tak zaneprázdněně.
Vždycky ji zajímalo, co dělají za důležitou práci, že si
mohou v deset dopoledne jít pro kafe za stovku a tvářit se u toho
uspěchaně, i když nejsou, protože to by tu jinak nebyli. Její přítomnost se
s tou jejich protne na pár minut, a už se neuvidí – do příště. Protože
milujeme rutinu, vy i ona, a znovu se tu objeví sedmdesát procent zákazníků.
Obchodní schůzky, pracovní, nábor zaměstnanců, hádky. Doteky
rukou, slzy, smutné ticho. Drahá chvilka nad šálkem cappuccina jí nabízí
nahlédnout do tolika životů.
Ale teď už je čas otevřít počítač a pustit se do tabulek.
Předstírat zájem o práci, která ji nebaví. Působit, že i ona sem patří a je jí
tu fajn, i když by raději křičela, že ne, že nechce, že tohle nebyl život,
který si vysnila. Sny se sní, život se žije. A proto je tady jako malé kolečko upracovaného
světa. Lokne si kafe a začne psát.
Žádné komentáře:
Okomentovat