Pohřeb pana Urbánka

Celej den bude zabitej, povzdechnu si. 

No, ale co se dá dělat, někdo z rodiny jít musí a tentokrát to padlo na mne. Když jsem ve středu vyndávala z naší poštovní schránky bílou nenadepsanou obálku, už jsem věděla, co bude obsahovat.

Vždyť sama už jsem zařizovala několik pohřbů, a dodnes si živě pamatuji to, jak jsme večer, po setmění (snížená pravděpodobnost potkat lidi a muset se s nimi o tom bavit) s bratrem obcházeli ulici, každý po jedné straně, a do každého kastlíku vhazovali úplně stejnou obálku s nadvakrát přehnutým listem papíru se stručnými informacemi (jméno, věk, povolání, příbuzenstvo, kdy bude pohřeb, jak skonal - tak málo slov a je v nich celý právě odešlý život, z toho mne neustále mrazí). Zmírňuje to (nebo podtrhuje?) křížek v rohu s třemi řádky veršů. To celé uvězněné v černém rámečku.

Ten pocit je nepopsatelně příšerný. Ráno telefon, z nemocnice, děda v noci umřel, v poledne už v kanceláři pana Jíry vybíráte rakev, květiny, zajišťujete muzikanty, termín, kněze. Odpoledne skládáte parte, večer ho roznášíte po okolí. Nepopsatelně příšerný.

Jde to tak rychle, není čas na vlastní pocity, nemůžete se poddat smutku, svým úvahám. Musíte být silní a tohle si nechat až na někdy jindy, až se vše zařídí. Jasně, někdo z rodiny se složí, ty musíte podržet a snažit se s nimi mluvit. Jenže vy to udělat nemůžete, protože kdyby to takhle řešili všichni, copak by to šlo? Bylo by to k ničemu. Musíte zůstat chladnokrevní, působíte jako stroj bez srdce, ale jinak se to nedá. Musíte fungovat, musíte pokračovat, na smutek bude čas později, ne teď.

Pamatuji si, jak ostatní odjeli, vše bylo vyřízeno, nebo už dáno do běhu, já ležela v posteli a v tu chvíli to na mne dolehlo celou svou vahou. Děda umřel. Můj děda umřel. Můj děda. Neskutečný záchvat bolesti, měla jsem pocit, že je to určitě infrakt, takové svírání v těle jsem ještě nezažila.

Nějak jsem se trochu sebrala, vyšla schody do patra, napila se vody, a snažila se uklidnit. Asi po patnácti minutách ta neuvěřitelná palčivost postupně odezněla, zůstal jen smutek, slzy, prázdno, nepochopení. Vzpomínky, láska, modlitby. Jediné, co vám pomůže se s odchodem blízké osoby smířit je práce, čas a vaši blízcí. Jiný recept nefunguje.

Ale to je letitá minulost, dneska se chystám na pohřeb sousedovi. Černé punčochy, černé šaty, černá kabelka. Černá úcta. Kapesník do ruky, malou kytičku do druhé. A vyrážím, mám to přes celé město, hřbitov je přesně na druhé straně než naše ulice. Přidám do kroku, nechci přijít pozdě, to je nedůstojné.

Pan Urbánek a jeho žena bydleli na kraji ulice, hned v prvním domku po pravé straně, když se zabočilo z hlavní. Jako malá jsem kolem jejich plotu chodila každý den. S mámou, kterou jsem pevně držela za jednu ruku, a která v druhé měla těžkou igelitku s jídlem tak, že se jí ucho zařezávalo do dlaně. Tenkrát ještě nebylo zvykem jezdit na nákupy autem, na to jsme ještě nebyli tak pohodlní jako dnes.

Pan Urbánek. Pamatuji si ho jako usměvavého pána téměř bez vlasů, který pořád jezdil na kole. Byl pro mne vždycky cizí, i když po dvacet let jsem ho denně potkávala. Dělávali jsme si z něj doma až legraci, že kdykoliv někdo z nás vyšel jen na zahradu, pana Urbánka potkal. On opravdu na té ulici žil, a musel jí snad pořád projíždět dokola, jinak to nebylo možné. Pak onemocněl, objevoval se méně často, zřídka, ke konci odešel do paneláku, s paní už péči o dům nedokázali zvládnout.

Přicházím k obřadní síni, zdravím ostatní, postupně se scházejí příbuzní, známí a pak hlavně lidé z naší ulice. Je to společenská událost, hlavně pro tu nejstarší generaci. Vyžívají se v tom, nechtě si uvědomují ale, že někdy příště to budou oni. Budou mít taky plný kostel? Přijde sousedka, která si půjčila naběračku, ale nikdy ji nevrátila? Asi jsem k nim nespravedlivá, je normální, že se vedou banální rozhovory o nemocech, politice a o důvodu proč se tu scházíme se prostě mlčí. Je to tak při každé události, ale je mi z těch povrchní řečí úzko.

Snažím se na to nemyslet, vstupuju dovnitř, pokládám kytičku k ostatním na rakev a čekám na obřad. Nechtělo se mi sem, teď jsem ráda, že jsem přišla. Můžu se rozloučit, doma by si člověk takovou chvilku nenašel, věčně není kdy. Místnost je malá, židle jsem přenechala starším, stoupla si  dozadu, kde na mne nikdo nevidí a já přitom můžu pozorovat všechny zúčastněné.

Paní z radnice odrecitovala krásnou báseň, shrnula život mrtvého do tří procítěně přednesených odstavců. Kněz pronesl utěšující a snad i povzbuzující řeč. Vše ale pro mne přebíjí v první řadě slzy manželky a smutek jejích dcer, které za ruce drží klidní manželé. Rakev zajede, poslušně se seřadíme do fronty, jako bychom čekali ve školní jídelně na oběd, řekneme Upřímnou soustrast a hned se posunujeme, ať nezdržujeme. Je konec.
 

Vycházím ven, den se přehoupl do slunečného odpoledne. Tlumeně ke mne začínají doléhat útržky cizích dialogů, které se s takovou lehkostí přenášejí přes právě prožité rozloučení: "Krásný to měl, viďte paní." "Jo, jo, moc hezké. Lidí přišlo taky dost." "To víte, dělal ve velké fabrice. Jedete na sídliště? Nechce se mi jít pěšky, když takhle slunce praží. Svezete mne? Jo a víte, že v Jednotě mají zlevněné papriky...."

A co teď? Prostě odejdu domů, zpět do svého života, a z pana Urbánka zbyde pár úsměv vyvolávajících vzpomínek, které časem vyblednou, a do popředí se vrátí až ve stáří, kdy se člověk tak rád uchyluje do vod klidného dětství. Tohle ve mne po našem sousedovi zůstalo, tohle mi on přinesl do života, tohle jsem si od něj já dokázala vzít?
Zdá se mi to zoufale málo.