Seznamte se: Anna Gavalda

Ve zkouškovém období čtu zpravidla povídky či novely, protože se děsím toho, že by mě tlustopis vtáhl moc do děje. A tak jsem včera potřetí sáhla po knize francouzské spisovatelky Anny Gavaldy, tentokrát šlo o její prvotinu Kdyby tak na mě někdo někde čekal, která obsahuje 12 krátkých povídek. O lásce, vztazích, životě.

Předtím jsem četla její kratší - cca 100 až 150 stran -  knihy A taková to byla láska...(rozhovor tchána a snachy, kterou její muž právě opustil) a Báječný únik (čtyři dospělí sourozenci se snaží alespoň na den zachytit záblesk dětství). Obě se mi moc líbily, obě jsou čtivé. Dobré téma, skvěle zvolený styl vyprávění.

Autorka má úsporný jazyk, píše lehce, neplýtvá zbytečně slovy, používá úžasně dialogy. Kdykoliv ji čtu, tak si říkám, že to je ono. Takhle má dobrá, rozsahem drobná, povídka vypadat, žádné zbytečné kudrlinky a přitom tam mít podstatu.

Snažím se povídkami šetřit (a stejně mi zbývají už jen tři), ale když ono je to tak výborné! Třeba hned úvodní Jak na věc v Saint-German-des-Pres považuji -  pro sebe - za dokonalou. Spisovatelka zde zpracovává banální příběh o tom, jak se muž a žena potkají na ulici, domluví si schůzku, kterou nakonec dokáže zničit jeden  pohled na mobil - neskutečně neotřelým a hravým způsobem. V Přerušení prožíváme hrdinčino těhotenství, od tušení, že je v očekávání až po okamžik zjištění, že se milované děťátko proměnilo v mrtvý plod.

Mohla bych takhle pokračovat o téměř každé z nich, o osamělém vojákovi, studentce práv toužící po lásce nebo třeba jen třístránkový příběh o cestě manželů autem. Úplně obyčejná témata o základních věcech našich lidských osudů, ale to, co dělá z Gavaldiny prózy úžasnou je to, jak k látce přistupuje. Autorčin cit pro slova a vnímání života mne zkrátka fascinuje.

Nevím, jaká je spisovatelka ve svých rozsáhlých románech, ty na mne teprve čekají. Viděla jsem pouze filmové zpracování knihy Prostě spolu s Audrey Tautou v hlavní roli, které se mi zdálo průměrné. (Pro úplnost doplním, že filmu se dočkala i kniha A taková to byla láska...). Česky, kromě již všech výše zmíněných, vyšel také román Člověk není nikdy úplně šťastný.

Nemile mne překvapuje, jak málo je francouzská prozaička v mém okolí známá, a pokud ano, pak je často pokládaná za čtivo červené knihovny. Proto vlastně tohle píšu, protože tu úžasnou schopnost  její tvorby vám tu ukázat nemůžu. Mohu vás na ni ale upozornit a doufat, že si ji zkusíte pro sebe objevit.

Zcela nepodstatné, přesto to zmíním, protože mne to zaujalo. Všechny názvy jejích česky vydaných knih se mi moc líbí a jsou vhodně zvolené, a to není zase tak obvyklé. Doufám, že se mnou souhlasíte. 

Každé ze tří setkání s Gavaldiným umem mne uhranulo, je to prostě můj šálek čaje, kde každý odstavec představuje úžasný doušek výborné literatury. Nu, však ochutnejte sami.