V Mezičasu

Nemohla jsem to už vydržet. Dopoledne se ještě dalo, protože jsem ho většinu prospala. Ale jak se den překlopil do druhé části, neměla jsem stání. Rychle se obléci, rifle, tílko, žebradlo přes rameno a ven, ven. Pryč z té místnosti se čtyřmi stěnami. Ani na pohled do zrcadla jsem se nezmohla, nenamalovaná, vlasy smotané do drdolu, na nic víc nebyla síla.

Dneska obzvlášť nejsem ve stavu vydržet sama se sebou. Snažila jsem se tu svoji rozjitřenost utlumit. Tabulkou mléčné čokolády s oříšky. Koupí nové knížky. Procházkou centrem. Těšením se na večerní kino. Bylo hezky, byla jsem v pohybu, trochu to pomohlo. 

Jenže pak se to začalo bortit. Kamarádce se najednou nechtělo, zrušila to. Chápu to, je nemocná, je to pochopitelné, že je unavená, ne samozřejmě jsem se na ni nezlobila. Ale co teď. Neměla jsem chuť shánět si jinou společnost na večer. Samotné do kina se mi také nechtělo. Tak jsem prostě dál bloumala ulicemi. Až jsem došla k baru Mezičas. Kdyby pro nic jiného, tak pro ten název mám tohle místo ráda. Řekla jsem si, že tady chvilku posedím, dám si svoji oblíbenou citronádu, rozečtu knížku a pak se uvidí. 

Užívala jsem si atmosféru místa, přes hustotu kouře nebylo téměř vidět, pozorovala barmana, který každou volnou chvilku, co si vyšetřil, nahlížel do tlusté zelené bichle, fascinoval mne tím; na baru seděli dva snědší mladíci, také hluboce ponořeni do svých knih. Je to moje obsese, ráda sleduji, kdo co čte. 

Ach, otevřít novou knížku. Dvěstěpadesáttři stran potištěných slovy, které tvoří věty, v tuto chvíli jen pro mne. Začíst se, první stránky, poznávat styl, o co asi půjde. Hladit obal, obracet jednotlivé listy, prokousávat se dějem. Dočíst kapitolu, zastavit se, nasát chladivý nápoj brčkem, rozhlídnout se, zaposlouchat se do cizích rozhovorů - zprava dvou holčin o holotropním dýchání, zleva hlučnější hádka - pánové už měli dost upito - o tom, zda chlap může mít k dítěti stejný vztah jako žena. Bylo to poměrně zajímavé, i když argumentačně slabé.

Užívám si to. Doteď. Protože právě vešel do dveří někdo, kdo mi připomněl to, před čím utíkám. Samozřejmě to byl někdo úplně cizí. Iracionální myšlenka, jako by tady ON mohl být. Hrozné pocity se vrátily. Potřebovala jsem se z toho vypsat, okamžitě. Sakra, zrovna, když sebou nemám blok. Takže hledám nějaké účtenky, nakonec nacházím alespoň dva nepopsané lepicí štítky. Čmárám, ruka letí, přesto myšlenkám nestačí, chci to všechno zachytit, chci to všechno vidět napsané. 

Nesnáším se, protože jsem rozsekla něco, čemu jsem měla ještě dát čas. Ze zbabělosti, ze strachu, z obavy, z neschopnosti, z lenosti, z nechuti řešit svoje problémy, řešit cokoliv. Nedokážu přijmout, že bych na to nemusela být sama, že bych to mohla zvládnout. A nejhorší na tom je, že jsem to ukryla za obavu o něj, abych ho nebrzdila v životě. A přitom vím, že on s tím nesouvisí, že za tím vším stojí ON. Jenže jak s ním on může soupeřit, když ON je mrtvý? Jak to mám uzavřít, když mu nemůžu dát poslední sbohem? Ty pocity, to bodání, prázdno přímo uprostřed hrudi. Díra velikosti pěsti. Objevila se před pěti lety po textové zprávě, která zapípala na mém mobilu. Rána, která se pořád rozrůstá, jako rakovina.

Přichází číšník, objednávám si džbánek vína. Odkládám tužku, dopadá to jako vždycky, rozhodnu se, že to nebudu řešit, odsunuju problém na jindy. Beru knížku, raději se zase ukrýt za cizí příběhy, když nežiju přímo, tak alespoň zprostředkovaně. Budu si tedy prostě dál užívat volného večera. Protože podvědomě tuším, že je jeden z posledních. Pak už budu muset řešit praktické a organizační záležitosti. Nemůžu žít tak jako poslední dny, týdny, měsíce, roky. Nelze každý den trávit v Mezičasu. Budu muset provést Něco. Nemůžu zůstat stát. Musím se pohnout. Chci jít dopředu.

(Ale co když to zas bude pouze úkrok stranou?)