Současná Sylvie

"Kdepak zase jsou," netrpělivě prohledávám kabelku, když lovení klíčů trvá podstatně déle než by se mi líbilo. No jasně, klasika, úplně vespod. Pod časopisem o bydlení, voňavkou, autíčkem, šátkem, papírovými kapesníky, diářem, kamínkem od dětí, knihou, láhví s vodou, plyšákem, leskem na rty a další dvacítkou předmětů - prostě nezbytnými zbytnostmi, které dohromady váží dobrých pět kilogramů a které "prostě musím" nosit neustále u sebe.

Vyndám je z tašky, vyberu ten pasující do vchodových dveří, odemknu, otevřu, vejdu, zavřu, zamknu. Pověsím svazek na háček vedle zrcadla, sundám trenčkot, vyměním lodičky za pohodlné pantofle se žirafím vzorem. Rozpustím si vlasy, kabelku dám přes opěradlo židle a  jdu si postavit vodu na kafe. Zapnu hifi věž, mám tam zrovna svoji oblíbenou Enyu, je to příjemné, nevtíravé. Nahlas jen natolik, abych zrušila to hrobové ticho, které zde panuje.

Cvak. Zaleju odměřenou lžičku hnědého prášku nasypaného do skleničky. Tohle ve mne vždycky vzbudí úsměv. Ráda totiž piju z hrnků, z takových robustních bucláčků. Ale to od té doby, kdy jsem od dětí jako narozeninový dárek obdržela tuhle krásku s fialkou, tak už jen ze skla.

Druhý úsměv následuje vzápětí. Může za něj můj muž, protože mám vodu zase až po samotný okraj a to on bytostně nesnáší. Úplně ho slyším: "Nelej to tak plný, musíš si tam nechat místo, aby sis to mohla osladit a bez obav zamíchat." Takhle začíná náš každodenní ranní kuchyňský rozhovor. A moje odpověď? " Nejdříve si to upiju, je to hořké. Pak osladím, zamíchám. Je to sladké. Takhle mám jistotu, že den se stává sladším a ne naopak." Naše neškodné škádlení.

Posadím se do křesla, nohy si natáhnu na taburet, chvilku poslouchám melodie vycházející z reproduktoru, vychutnávám si  vůni nápoje. Vím, že bych měla umýt nádobí po snídani, špinavé oblečení naházet do pračky, hračky zarovnat do skříněk.

Dneska jsme se obzvlášť zpomaleně a na poslední chvíli vypravovali s dětmi na cestu, takže ten chaos je veliký. Ale nezvedám se, zůstávám sedět. Nejsem ničeho schopna. Mám pocit, že jen přežívám a funguju na autopilota, bojím se, že se brzy zřítím.

Když ve všední den po páté zazvoní budík, tak vstanu, s mužem se nasnídáme, pak udělám palačinky pro mrňata, do baťůžků jim zabalím svačinu. V půl sedmé vzbudím děti, najíme se, odvezu je do školky a školy. Pak obstarat nákup, vystát frontu na poště, abych vyzvedla nedůležitý dopis, schůzka v bance, prohodit pár slov se sousedkou, a hned je deset a já jsem unaveně dorazila domů.

Následující dvě hodiny mám "jen" na úklid a pro sebe. To je docela fajn část dne, pak je poledne, vařit nemusím, děti jedí ve svých zařízeních, manžel v práci, já si vemu něco namátkou z lednice.

Ve dvě vyzvednout Márinku ze školky, pak Marka z družiny. A začne odpolední kvalt, vysadit kluka na fotbalový trénink, s holkou na plavání. Poté domů, večeře, napsat úkoly, vyžehlit, příchod muže, rychlá pusa na tvář. Tak a už je zase po večerníčku a prckové ještě neumyty! Muž tedy zavelí, jeho samozřejmě poslechnou hned, to jen z mámy si nic nedělají, ta je peskuje pořád, zato táta, to je jiná!

Když nastane v domě konečně klid, což znamená, že naši blonďáčci spokojeně oddechují ve svých postýlkách, sedneme si s mužem, domluvíme se na opravě střechy a kdo zítra vyzvedne auto ze servisu. A pak si dáme skleničku vína, pustíme si film, opřu se zády o jeho hruď, svoje nohy propletu s těmi jeho. Užíváme si vzájemnou blízkost. Popravdě jsme většinou tak unavení, že do pěti minut usneme, ale i tak je to hezký rituál, jsme u sebe, jsme spojení, jsme jeden. A něco takové po deseti letech vztahu je vzácnost.

Mám všechno to, o co jsem kdy usilovala. O co jsem stála, za čím jsem si šla. Muže, kterého miluju a on mne taky. Dvě temperamentní děti, které mi upletou čelenku z pampelišek. Dům se zahrádkou, každou korunu dvakrát v ruce obracet taky nemusím. Kdybych chtěla, mohla bych chodit i do práce.

Mám všechno, vím to, vážím si toho, děkuju za to.

Mám všechno, a přitom se cítím už týdny mizerně.

Mám všechno, a jsem nešťastná.
Mám všechno! Tak proč to nestačí?

Hodiny odbíjí jedenáctou, kafe dopito, je načase se zvednout a jít něco dělat.