Svatební okamžik

Chtěla bych vám popsat scénu, která se tady právě odehrává. Představte si menší, dlažebními kostkami vyplněné, náměstíčko, kterému dominuje kašna uprostřed. Okolo ní jsou rozmístěné lavičky na střídačku s masivními truhlíky, do kterých zahradnice místních Technických služeb zasázeli prapodivné květiny.

Pokud byste tu teď náhodou byli, vsadím se, že by váš pohled směřoval na jižní stranu, konkrétně na jeden žlutý dům - místní radnici. Zaujaly by vás čtyři desítky slavnostně oblečených lidí stojících před budovou. Logicky by vás napadlo, že se jedná o svatbu a neříkejte mi, že by vás to nepřinutilo - zvědaví jsme všichni, viďte - zastavit a počkat si, až vyjde nevěsta se ženichem. Úplně slyším ten myšlenkový pochod pána, který otálí před galanterií a čeká na tu show: "Vždyť jde jen o malé zdržení a je přece krásné vidět mladé, jak se berou, třeba je to někdo známý, omrknu nevěstu, ať mám doma mámě co povídat."

Prostorovou lokaci bysme tedy měly, tak ještě k časové - bez toho ten obrázek nemůžete mít úplný. Pokud budeme věřit kalendáři, tak je sobota, pokud budeme věřit hodinkám na mé ruce, tak je osmnáct minut po jedenácté. Je horký už třiadvacátý červencový den. Sluníčko zamilovanému páru svítí jako svatební dar. Nadýchané obláčky, které pomalu putují po modrém pozadí.

A kde jsem já, když už vám to vyprávím? Věřím, že byste mne v tom zástupu svatebčanů nezaregistrovali. Nejsem ani máma ženicha, která se ráno tak pracně namalovala a teď jí šminky klaunovsky tečou po obličeji. Za drůžičku jsem vyvolená také nebyla. Nevěsta nejsem teprve - to by bylo přece moc jednoduché a já vás takhle nepodceňuju.

Dobrá, nebudu vás déle napínat. Jsem jedna v davu, jedna z desítek kamarádek, které byly nevěstou pozvány. Určitě jsem Marii nenapadla v první vlně, má lepší přítelkyně, spíš jí někdo odřekl, tak si na mne vzpomněla. Na jednu stranu to chápu, na druhou mne z toho bolí u srdce. 

Čtyři středoškolské roky, kdy jsem jí pomáhala dostat se ze všech milostných trápení - a že jich bylo požehnaně! - nic neznamenají, na vše jakoby trochu pozapomněla. Žije si dál ve městě, má toho moc, chápejte - práce, přítel, opravit baráček. A nějaká spolužačka ze střední? Která navíc odešla dál studovat do velkoměsta a dělat kariéru, chodí do galerií a na koncerty. Navíc je sama a nemá tudíž co na práci? Není upovídaná, moc se nesvěřuje? Proč by ji zvala, že ano. To přece musíte pochopit. Že ano.

Takže tam někde stranou stojím. Snažím se být co nejvíce nenápadná, průhledná, jen tiše pozoruji, a hraju svoji roli nadšení. Možná se ale vlastně vymykám, rozhodně nejsem načančaná jako ostatní přítomné dámy a slečny a tetinky a babičky a sousedky. Hotový karneval barev a stylů tu můžete spatřit.

Najednou hlasitost ruchu přede dveřmi nabere na intenzitě. Důvodem je pohyb kliky a to co po ní následuje - už jsou tady - všichni úsměvy a objetí a slzy a přání toho nej, nej, nej, nej. Taky se usmívám, taky se raduju - vždyť je mám oba moc ráda. No dobře, jeho neznám, ale Marie, ta drobná křehká rusovláska, naivní ve spoustě věcí, upovídaná až běda, ale hodná holka to je, stejně ji mám ráda.

Mariiním cílem vždycky bylo získat chlapa, škola a ostatní bylo ne druhořadé, ale vyloženě nepodstatné. Hlavně někoho ulovit a mít, ať se o ni stará, to byla jediná myšlenka, na kterou se od patnácti dovedla soustředit. Byla v tom výrazně podporovaná svoji matinkou, ba ta ji do těch vztahů přímo tlačila. Kluci u nich přespávat mohli, že se občas častěji střídají? Komu by to vadilo, vždyť je holka mladá.

Uběhlo deset let a je to tady, Maruška dosáhla svého cíle. Pracuje jako mzdová účetní v jedné větší firmě, odbude si práci, odpoledne s přítelem či s někým zajít na kafíčko a poklábosit si, večer seriál a v deset spát. Takhle to chtěla, takhle si to vybudovala, je šťastná.

Vždyť já jí vlastně závidím. To, že nemá vnitřní pochybnosti o sobě, o životě, o Bohu, o smyslu svého bytí. To, že jí stačí řešit problémy typu jaká kabelka se hodí k té kostkované sukni, že včerejší díl Ordinace byl vážně super, že potřetí čte Lucky Luka od Lanczové a je to normálně stále skvělý....To, že našla chlapa, co si ji vzal.

Oproti tomu já se tvářím jako světačka, člověk, kterému nevadí být sám, a přitom to není pravda. Tak komu a proč to nalhávám? Vždyt jsem daleko horší než ona. Ani doprovod jsem nebyla schopná si na tu slávu všech sláv sehnat. Koho taky na poslední chvíli shánět, ženatého milence si sem přivedu asi těžko. Že skončím jako podivná stará panna si tu stejně všichni myslí, tak co.

Přes řadu gratulantů novomanželé doputovali až přede mne. Co říct? "Maruško, moc ti to sluší, přeju ti štěstí a hlavně se mějte pořád rádi. " Pusa na tvář. Na druhou taky. Lehké objetí. Potřesení rukou ženichovi a jsou pryč. Koukám za nima než auto odjede za hlasitého troubení klaksonů.

Roztrousily jsme se do svých dopravních prostředků za účelem přesunu  do nedaleké restaurace na hostinu. A tím představení pro veřejnost skončilo, přihlížející se rozešli, pán konečně mohl nakoupit tkaničky a nitě, náměstí osiřelo.

Dokázala jsem vám tu scénu vykreslit dobře? Snažila jsem se zachytit jeden konkrétní svatební okamžik, ale připletly se mi do toho mé vlastní vzpomínky a pocity, tak mi to odpusťte.