Zamlžení

Na probuzení mobilem si nikdy nezvykla, a proto používala nadále, jak by řekla její dcera Natálka, zlatý budík na klíček. Ne, že by bylo takhle vstávání jednodušší, to ne. Jen ji uklidňoval večerní rituál natahování budíku. Vzala ho levou rukou z poličky, těsně před tím, než se rozhodla zhasnout a ukončit den, otočila zadní stranou k sobě a pravou rukou otáčela a natahovala. Poslouchala ten nezaměnitelný zvuk, vnímala jak dodává ručičkám energii, které se s novým elánem rozejdou rychleji (pocitově, skutečně nemá moc měnit plynutí času).

Zazvonil, vstala, ustlala.

V polospánku na sebe natáhla tmavé džíny a černý tričko s dlouhým rukávem. Do pet lahve si natočila vodu. Zapnula kabelku a vyšla z bytu.

Šla na autobus.

Všimla si mlhy, která se vznášela nad fotbalovým hřištěm. Nikde jinde už nebyla, jen tady. Je to tím mládím, co se po jeho trávě prohání?

Začal podzim, s rány, co štípou.

Pohled na Pražský hrad zakletý do mlhy. Vidívá ho z autobusu. Taky valící se bílou kaši na řece. Většina lidí to nemá ráda, maj z toho deprése, ne tak ona, ona milovala sychravý podzim. Stejně tak Natálka. Společně vždycky vytáhly z vrchní poličky skříně, bylo to vysoko, musely si vzít židli, a i tak se ještě hodně z pasu vytáhnout, zimní krabici.

Protože měla ráda přehled, měla všechno rozškatulkováno. I oblečení. V zimní krabici byly růžové oteplovačky se Snoopym, ze kterých Natálka vyrostla už před lety, ale oběma se líbily tak, že je nevyřadily. Pak tam byly punčocháče, které Naty nesnášela, že ji štípou, a kloužou, rukavice, šály, šálky, čepice, s bambulí, i ta s klapkami přes uši. Vytáhly tedy krabici, roztřídily, co budou ten rok nosit a daly si věci do svých šuplíků. Ona do svého v ložnici, dcerka do dětského pokojíčku.

Letos krabici nevytáhla. A nevytáhne. Stejně jako vloni. A předloni. A předpředloni.

Koupila si černé rukavice i šálu.

Cesta do práce ji trvá třiadvacet minut. Když ji neujede autobus před nosem. To je pak osmadvacet minut. Sejde po schodišti z druhého patra do přízemí, projde mezi osmipatrovými paneláky, pak kolem hřiště, doprava okolo hostince, rovně po věčně rozkopané ulici a je u zastávky. Sedm minut, třicet vteřin v autobuse. Podél řeky, pohled na hrad, napravo na hotel C. a vystupuje. Zamíří do kopce a zahne dvakrát doleva. A je tady, v práci. Konečně deset hodin nabitých neodkladnými úkoly, které jí nedovolí myslet na nic jiného. Které jí nedovolí myslet na Natálii.