Jedna věta

Můj otec byl voják. Takhle prostě, pouhá čtyři slova namísto deseti vět, odpovídám na dotazy týkající se mého otce. Nepotřebuji přídavná jména. K tomu, abych ho charakterizovala, nejsou potřeba. Samozřejmě, že byl složitá osobnost, každý jsme z vícero vrstev, ale podstata v jeho případě byla dána jeho povoláním. 

Řeklo se v pět, tak tady budete v pět, oblečení do komínků, vše muselo být uklizeno, vše muselo být umyto, nikde smítko prachu, žádné odmlouvání, ticho tam! 

Navíc nemám ráda plýtvání slovy, život je moc zašmodrchaný, tak se ho snažím zjednodušovat pomocí jednoduchých vět. A víte, že to pomáhá? Však si to sám vyzkoušejte mluvit o nějaké významné události či lidech v krátkých nerozvitých větách. Není snadné najít tu správnou, musíte o ní přemýšlet, vyhazovat slova, vyškrtat to nepodstatné, až zbude jen jádro, jádro zbavené všech zbytečných ochranných vrstev - něco jako když vyloupnete kaštan - jak je v ten první okamžik krásný, tak krásná je v tu chvíli vaše věta, protože je promyšlená, je opravdová, dává smysl. 

Přítel, tedy teď už ex, si o mě myslel, že jsem cvok, říkal to s úsměvem, takže to tak nemyslel, no ale pak se usmívat přestal, tak si to myslet asi začal, no rozešel se se mnou. 

Nemám moc přátel, nebaví mne utrácet večery nad vínem a hloupými řečmi. 

V práci toho taky moc nenamluvím. 

To je pozůstatek z dětství, vím, v kombinaci s mojí nesmělou a uzavřenou povahou, nerada mluvím. Zdá se mi to zbytečné. Třeba teď tu musím padesát minut mluvit, trpím tím, bolí mne z toho žaludek, až ručička naskočí na správnou číslovku, já odejdu ze dveří, rychle zamířím na toalety s pocitem, že budu zvracet. Nebudu, není co, jen ten pocit, že to musím vydávit, to, co jsem ze sebe vypustila. 

Pak vyjdu před budovu a budu bloudit ulicemi města. Po sezení nikdy nedovedu jít rovnou domů. 

Moje matka? U ní najít správnou větu bylo stejně snadné jako u otce, příliš snadné. Moje matka je katolička. 

Já vím, že naše sezení pane doktore je dnes o mém otci, tedy jasně, že je o mně, když tu sedím v křesle já, tak tedy o mně a mém otci. Přesto vám ještě tohle musím říct. Protože otec nebyl bez matky nic. A matka bez něj taky ne. Spoléhali se na sebe. Stále to byla dvě lidská těla, ale mozek jen jeden. 

Víte, můj problém asi je, že nemůžu najít jednu větu, tu kterou potřebuju a léta hledám a pořád nenacházím. Větu o sobě. A proto se taky ve svém životě pořád tak plácám. 

Teď mě tak napadá, neměl by tu větu o mně najít někdo jiný? Někdo druhý? Proč bych to musela být já? Tak mi prosím vás pomozte, nebo se zblázním.