Ruka na zdi

Stál u té zdi každý večer. Od sedmi od osmi. Položil na ni dlaň, cítil teplo, cítil, jak se do něj přelévá klid. Věděl, že ona stojí z druhé strany, ruku stejně přitisknutou, tak jak se kdysi umluvili.

Lidi jejich citu nepřáli, že prý jsou z jiného prostředí, z jiných etnik, že by to nedělalo dobrotu. Jen oni dva viděli, co okolí nedokázalo. Že láska dokáže překonat překážky, že to nejsou jen pohádky pro děti, ale že to opravdu jde.

Teď k sobě nemohli, žádný kontakt, ji přeřadili na dívčí školu, do jiné čtvrti. Neměli jak se vídat, jak se náhodně potkat. Už dva roky se neviděli, jen té zdi se dotýkali.

***** 

Tu hodinu, těch krátkých šedesát minut, co u zdi stál, vnímal jen teplo do jeho ruky proudící. Když šel někdo okolo, ťukal si na čelo, co tam ten kluk blbe, že tam stojí s nataženou rukou a usmívá se tak tupě na kamení? Časem totiž všichni pozapomněli na tu letní událost, kdy tohohle přičmoudlého kluka přistihli s blondýnkou z vyšší společnosti, z místní honorace. 

A tak byli rozděleni, a od té doby už se nikdy neviděli. Chvíli si psali, ale pak i na to dospělí přišli, a byl konec. Jen ta domluvená zeď jim zůstala. 

Tady se poprvé potkali. Bylo to pozdě večer, když on tady seděl a jen tak zbůhdarma lelkoval. Ona se vracela z klubu, šíleně opilá, motala se jí hlava, zastavila se, o zeď se opřela. Měl strach jestli jí třeba něco není, a tak začal tenhle vztah. 

Šlo to rychle, ráz na ráz, bylo to tak přirozené. A pak prudký náraz. 

Ještě teď, po letech, tomu nemohl uvěřit, vždyť pomalu zapomínal její hlas a vůni těla. Mrzelo ho, že je tak nestálý, vždyť sliboval lásku na celý život. 

Žil ode zdi do zdi, od jednoho přitisknutí k dalšímu. 

***** 

Zase přišel, zase tu stojí, nic ho nemohlo odradit, aby nedorazil. Automaticky přiložil ruku a neucítil nic. Neucítil nic! NIC! Žádné teplo se do jeho dlaně nepřelévalo, nic k němu neproudilo. "Ach, ona je nemocná!" Nebo si spletl místo? Čas? To není možné. Začal zmatkovat, srdce mu splašeně tlouklo, nechápal, co se to děje. Zadoufal, že snad zítra bude vše v pořádku. Poprvé odcházel ode zdi zklamaný. 

A odcházel zklamaný i druhý den. A třetí. A čtvrtý. A desátý. Pak už nevěděl, jak dlouho to bylo. Jisté bylo, že ona už nepřišla nikdy. 

Chvíli mu to trvalo, ale pak pochopil. Zapomněla na něj. 

***** 

Rozumově věděl, že by měl přestat k té zdi chodit, že by měl přestat doufat. A pak už to začalo být i podivné, vždyť její tvář už neznal, neznal už ji, vlastně už ji i přestal mít rád. Jenže se z toho stal takový zvyk, že nemohl přestat. 

***** 

A tak tam chodí, den co den, ten místní podivín, ani on sám už neví přesně proč. A bude tam chodit až do smrti. Aspoň ještě jednou ucítit teplo na dlani.