Pět minut

"Co si neřekneme během prvních pěti minut, to si neřekneme už nikdy. Co si povíme, to si budeme povídat celý život. Takže: milujeme se nebo nenávidíme?" 

Takhle přesně to Tomáš řekl, když mě oslovil na diskotéce. Vyrazilo mi to dech. Doteď jsem jen utíkala před dotěry, kteří mě zvali na panáky a přitom sami už měli vypito nad míru, a před slizouny vyžadujícími tanec, aby se na mě mohli lepit. Ale Tomáš byl jiný. Vůbec jako by sem nepatřil, žádné rifle s rozkrokem u kolen, žádnou frajersky naraženou kšiltovku ani tričko s "vtipným" potiskem či šklebící se mumií. Ne, měl obyčejné černé kalhoty, i s puky, takový detail se mi v paměti zachoval, zelenou košili na rozhalenku. Vypadal krásně. Usmíval se, nebyl opilý a soustředěně mě pozoroval. Nepředstavil se, nic už nedodal, jenom čekal na odpověď. Trochu napjatě, podle žíly pulsující na krku, musel být nervózní, což jsem si uvědomila až zpětně. 

Panika. Nejdříve mě popadla panika. Co to na mě zkouší? Co odpovědět? Odpálkovat? Nakonec jsem se rozhodla být milá. "Oboje, protože to spolu souvisí - a pokud ne, tak ať jsme si cizí." Zasmál se. Nahlas a krásně zvonivě. "Tak s tebou holka chci zestárnout." Okouzlovalo mě, že nemluvil dnešní mluvou, ale jak z dvacátých let. Vždyť mohl říct: Tak tebe vezmu na rande. Nebo: Překvapila jsi mě, zatím mi žádná neodpověděla tak pohotově. 

Neřekl to, protože se vyznal v dívčí duši, a věděl, že si musím myslet, že jsem první a jediná, na kterou tu balicí taktiku zkusil. Bude mi to ostatně tvrdit tvrdošíjně celejch třiapadesát let, co budeme spolu. Nebudu tomu úplně věřit, ale že to nikdy nepřizná, tak za to ho budu milovat ještě víc, je-li to možné. 

Třiapadesát let spolu budeme, je to neuvěřitelné - až do roku 2065. Ale to je ještě daleko, a pak v roce 65 nám bude zbývat jen posledních pět společnejch minut, budeme ležet na louce se slunečnicemi...a na to nechci dneska myslet. Raději si oživovat těch prvních pět minut. Protože i po osmi měsících na ně myslím hodně často. Protože měl Tomáš pravdu. Prožíváme společný čas stejně jako tehdy. Smějeme se, odpovídáme si hezky, občas vtipně. Líbíme se sobě navzájem, jsme si trochu nejistí tím druhým. Je to prostě hrozně krásný. 

(A ne, neptejte se, jak vím, že spolu budeme do roku 2065. To totiž není to, co byste si měli z tohoto vyprávění odnést. Snad jste pochopili.)