Chlapi mi vždycky nosili květiny. Už ve školce. Asi poznali, že to na mne platí.
První byl Péťa, můj první nápadník, byli nám čtyři, chodili jsme pořád spolu, drželi se za ručičky. Na vycházce mi utrhl pampelišku a dal mi ji. Jen tak, že se mu líbila a že když ji uviděl, tak si řekl, to je krása, to musí Anička mít.
A možná v tom to vězí, ráda dostávám věci jen tak, pro radost, pro lepší náladu, pro hezčí pocit ze života.
Samozřejmě jsem taky dostala květinu, která měla znamenat mírovou ratolest, abych zapomněla, že nedorazil na schůzku, na jeho "uklouznutí" s číšnicí z vinárny, omluvnou růži za včerejší hádku.... Ale tyhle jsem neměla ráda, byť by to byla sebepěkněji uvázaná kytice. Jedna skončila v koši (za tu nevěru), ostatní jsem rozdala. Buď kolegyni v práci, kamarádce, pokud jsme se ten den viděly, když nebylo komu, tak jsem šla po ulici a dívala jsem se, spatřila-li jsem nějakou slečnu, dámu, babičku obzvláště smutnou tak ode mne obdržela onen svazek stonků. Mě ta kytka trápila, jí den naopak prosvětlí. Škoda, aby taková krása uvadala před mýma očima, když se z ní nedokážu radovat. Jen ať přinese jinému hezký pocit.
Kytky mne vůbec provázejí celým životem. Od první třídy, kdy se nosily karafiáty paní soudružce učitelce, přes maturitní modrou růži po státnicovou přehnanou okázalost od rodičů.
Která kytice byly nejhezčí? Určitě svatební. Malé bílé růžičky nádherně svázané zelení. Které byly nejdůležitější? Dva velké pugéty, které jsem dostala od manžela při narození našich dvojčátek - děvčátek.
Růže, gerbery, hyacinty, lilie. Pampelišky, sedmikrásky, fialky. Mám je ráda všechny. Drobné kvítky i velké květy.
Sama jsem květinami také obdarovávala. Tety, sestřenice, přátele, mámu, sousedky... K narozeninám, ke svátkům, k výročí, k MDŽ, k jaru, jako poděkování, většinou jen tak. Nikdy se nestalo, že by nevyvolaly úsměv.
Chlapi mi vždycky nosili květiny. Dnes jich je nejvíce, je můj pohřeb. Jsou velké, jsou tmavé, jsou smutné. Ale i tak vyvolávají úsměv - díky slzám slaný - protože květina k tomu byla stvořena.
Žádné komentáře:
Okomentovat