Celé týdny nepsala jsem. Dny míjely, jak pohledem z okna vlaku krajina, noci letěly, jak nebem komety. Slova a příběhy v hlavě byly. Nenašla jsem si na ně čas. Neupřednostnila jsem je před svým vlastním příběhem. Může mi to někdo vyčítat? Ne. Kromě mě samé. Je mi líto, že nezachytila jsem myšlenky, osudy, argumenty, hádky, smích těch rozličných duší. Ale promiňte, zažívala jsem vlastní.
******
Už pár měsíců mám v diáři, hned na prvním bílém listu, který je ukryt za černými deskami, přišpendlenu tuhle minibásničku:
Nevím, co říct
Snad jen,
Že je snadné žít
Když je pro koho
Když je s kým
Když člověk vidí
Smysl svého bytí
Básním jsem nikdy nerozuměla (a neporozumím), ale tahle tak přesně vyjadřuje moji současnost, že když píšu cokoliv jiného, připadá mi to rozvláčné a zbytečné.
******
Čas plyne rychleji než proud vody ze skály. Přesto pevná půda pod nohama. Slunce v těle.
Byla jsem sama. Byla jsem spokojená. Jistě, přála jsem si někoho mít. Ráda. Ale neprahla jsem po tom. Smířená se skutečností. Byla jsem.
Ale ono se to stalo. Nenápadně, plíživě. Před měsíci. Nejsem sama, jsem zamilovaná.
Větší klid v duši. Spokojenost se rozepjala do šíře.
******
Nyní se pomalu navracím k těm duším, které chtějí na světlo papíru. Je to těžké, utíkají, jsou uražené, ale postupně snad se domluvíme, a oni mi svoje smutky a radosti povyprávějí a zároveň mi nechají prostor pro můj příběh. Věřím tomu.
Žádné komentáře:
Okomentovat