Hrníčky, co udělaly den

Celý den nestál za nic. Nebyla jsem schopná vstát brzo, co brzo, ani přiměřeně. Je první pondělí roku, začátek začátku. Všechno se ztěžka probouzí, lidská mláďata i jejich dárci života. Ale nakonec se probudí, přežijí ráno a vyrazí do života, do školky za hračkami, do školních lavic za vědomostmi a kamarády, do fabrik a kanceláří za výdělkem. Jen já ne. 

V noci jsem spala a nespala, a pak zase spala, a zase nespala. V sedm nadobro vzhůru, hlava trochu třeští, smutný pocit, který jsem měla, když jsem večer uléhala, se v noci nevytratil, ale zůstal, cítím ho v sobě, v každém svalu, v každém morku kosti, cítím ho v hlavě i srdci. Proč, když nechci?

Slyším, jak chodí po bytě, vnímám světlo z koupelny přes přivřená oční víčka. Představuji si, jak vyndává rohlíky z mrazáku, dá je do mikrovlnky, a pak nám je namaže medem. Jako bych cítila vůni čaje, který teď určitě popíjí. Občas mrknu na mobil, měla bych vyřídit ten hovor. Nechce se mi. Zase ten můj strach z hovorů, ta panika, kterou považuji za překonanou, a přesto se občas objeví. Iracionální. Odkládám hovor - až odejde do práce. 

Otevírá dveře, vchází do ložnice. Jde si pro oblečení. Prohodíme pár vět. Vyspala jsi se. Ano. Jak ti je? Dobře. A co tobě? Jde to, trochu ucpanej nos. Vezme trenýrky, ponožky a nátělník a zavírá za sebou dveře. Ještě pár minut do odchodu, ještě pár chvil do hovoru.

Před odchodem ještě zajde, dá pusu na pusu, a pak už slyším cvaknutí zámku. Jsem tu sama.

Ihned plním svůj úkol, volám. Doktorka má pacientku, zavolá za chvíli. Co teď? Vstanu, dojdu si na toaletu, v kuchyni uvidím pod poklopem nachystaný rohlík. Dám vařit vodu do konvice, krátce se rozhoduji mezi borůvkovým a mátovým čajem, a když si vyberu, sáček zaliju. 

Doktorka volá. Probraly jsme vše podstatné. Domluvily termín. Hovor trval 3 minuty 48 vteřin. Schválně jsem se podívala. Zapíšu termín do diáře a jdu se nasnídat. 

První sousto rohlíku, trochu čaje, aby změkl, do pusy přidám Helicid, tak pojď a ochraňuj můj unavenej žaludek, druhé sousto, teď k němu přidám bílý prášek, kordikoidy, hořké na jazyku, nedivím se, že ve střevech dělají takovou paseku. Dosnídám. A chce se mi spát.

Zalezu do modrého povlečení, usínám, lehce, na povrchu. V jedenáct hodin mám šílenej problém vstát, bolí mě temeno hlavy a břicho. Menstruace, o dva dny dřív. Takže týden bude ve znamení vložek, bolavého podbřišku a karmínové. 

S hlavou nic neprovedu, a tak se rychle obleču a vyrazím na metro. Krátká procházka k němu, jarní zimou, a pak krtkovitě až na Pražského povstání. Přestup na tramvaj číslo 16 a na Albertově je člověk za deset minut. 

Jsem tu dřív, zapomněla jsem si kartičku, a tak nevím, kam jít. Koupím v automatu 30ti korunový poplatek a nechám se přesouvat z jedné čekárny do druhé. Dostávám protichůdné informace, jděte tam, ne tady o vás nevíme, ne, čekejte tam, ne, tam ne. Nakonec přijde výzkumná sestra (má napsáno na visačce) a zachrání mě. 

Výtah nejede. Ptá se mě, zda zvládnu schody (jedná se o výstup do prvního patra). Odpovídám, že ano. Celá přeplněná čekárna se na mě dívá. A já si připadám... nepatřičně. Jako bych si ve svém věku nemohla dovolit nevyjít schody. Jsem ráda, že si tak připadám, protože to znamená, že je vyjdu, že je vycházím každý den, a skoro u toho nepřemýšlím. Kde jsou ty časy, kdy jsem na zdolání jednoho stupidního schodu čekala tři měsíce? Pryč, pryč, pryč....kéž by navždy.

Dostanu deset stran dotazníku, a vyplňuj. Jak se cítíte? Zvednete 3 kila nad hlavu? Umejete se bez pomoci? Máte deprese? Jak vám je? Kroužkuju, občas se obtížně rozhoduju, ale něco zakroužkovat musím. Když lejstra zdolám, odvede si mě jiná sestra na jinou ošetřovnu. Zde společně uděláme svalový test. Tlačím loktem, ohýbám dlaň, zvedám koleno. Dostávám jednu osmičku, pár devítek, spoustu desítek. Desítka je nejvíc. Je to dobrý. Vracím se na předchozí vyšetřovnu. Teď přijdou na řadu odběry krve. Sestra neví, z které ruky brát, na obou mám ještě pozůstatky víkendového odsávání na pohotovosti. 

Zase čekání. Na lavičce. Je tu tma, nemůžu ani číst. Doktor přichází, omlouvá se, že mě nechal čekat, měl schůzi. Říkám, že to nevadí (Dá se vůbec říct něco jiného? Udělal to někdo z vás?). Všechno probereme. Všimnu si, že je ostříhaný a rozvedený (určitě dřív nosil prstýnek!). S recepisem v ruce a termínem příští návštěvy na nové kartičce končí několikahodinová akce "Kontrola". 

Rychle do kabátu, rychle do lékarny, doplatit 18 Kč za léky, rychle na tramvaj. Píšu mámě, bráchovi (už během dne psal, jak jsem dopadla), jemu. Jak píšu, nekoukám, jedu špatnou tramvají. Na Národce přesednu a dojedu na správné metro. Pak už jen vybrat z bankomatu a do Billy pro chleba a colu. 

Jsou čtyři hodiny, když dorazím domů. 

Uff.

Mám žízeň, jdu se napít. Když přikládám skleničku k ústům, všimnu si toho. Dva puntíkaté hrníčky v nejvyšší poličce, přesně tam a přesně tak, jak jsem si to představovala. Začnu se usmívat, poprvé za celý den, je mi dobře, na moment je mi krásně. 

O víkendu, když jsme kuchtili a já otevřela skříňku, kde máme hrníčky, jsem poznamenala, že ty dva grankový bych si pak asi vystavila, dala je na poličku, támhle nahoru, ukázala jsem ukazováčkem. Pak jsme namočili rozinky do vody a pokračovali v činnosti. 

Pozapomněla jsem na to. 

O to je můj úsměv větší.

Nečekala jsem, že je přendá.

O to je to krásnější.

Když chlap naslouchá. Nejvíc!