Znáte to. Určitě to znáte taky. Probudíte se pozdě a víte, že den nebude takový, jaký jste si představovali. A přitom jste neměli určitou představu, jako vstanu, dojdu na nákup, přerovnám si skříň s oblečením a pak si budu číst. Ne, neměla jsem žádnou představu, jen vidinu volného dne. Volný den. Ta slova zní jak rajská hudba! Můžete cokoliv! Jen ležet a snít. Přečíst si po padesátý Pýchu a předsudek. Zkouknout šest dílů Castla. Můžete cokoliv! Nedivte se tedy, že jsem se na ten dnešní volný den těšila. Protože je na dlouhou dobu poslední. Ale jak to tak bývá, den mi unikl.
Probudila jsem se z těžkého spánku ve čtvrt na jedenáct. Jako bych včera byla na večírku a vypila dvě sedmičky vína. Přitom rutinně (ale oblíbeně!) strávený večer na gauči. S přítelem jsme si pustili pozitivní film (About Time) a šli před půlnocí ležet. Tak proč to ráno? Nevím. Nakonec jsem se v půl jedenácté donutila vstát. Došla jsem do kuchyně, udělala si roztok ze šťávy a vody, napila se. Couvnutí do obýváku. Probudila jsem počítač ze spánku. V poslední době trávím na internetu moc času. Chystám se to omezit. S platností od pozítří. Když mi naběhly všechny aplikace, přečetla jsem si noční timelinu, promazala spamy v mailové schránce a zjistila vítěze glóbů, bylo jedenáct. Já stále ve stavu jako bych byla pod utlumujícími léky. Nezmohla jsem se ani na ranní (dobrá dopolední) pozitivní tweet. Nezmohla jsem se na žádný tweet. Ke všemu se ozvaly moje zuby. Jaké já mám s nima poslední dobou trápení!
Donutila jsem se ke snídani. Tři loky čaje a perníkový pribiňáček (takový zvláštní je). Pocit zmaru. Celé dopoledne v háji. Musíš, Eri, musíš něco dělat! Dobrá, přemluvila jsem se. Koupelna. Zuby. Hřeben. Z pyžama do tepláků. Pocit, že aspoň jednu věc bych měla dopoledne udělat. Tak tedy dobrá. Vynesu odpadky. Nedávat si přehnané cíle. Papír, plast, nápojové kartony. Tři tašky. Sedm pater dolů. Ve dveřích potkat sousedku s jezevčíkem. (Chodí s ním na procházky každé dvě hodiny?)
Vyhýbám se činnostem. I myšlení. Jak to poznám? Přihlásím se na facebook a pročítám idnes.cz. Je mi ze mně zle. Ale hlava je stále tak otupená, že se nedá. Dělat nic. Nic. Nic. Ani číst. To už je krize! Sem tam naskočí nový tweety, mrknu na ně. Bude jedna hodina. Čtu Setkávání. Marketingový projekt. Ale kvůli Michelle, kterou mám od objevení na twittru v hledáčku, pročítám. Občas pěkný. Myšlenka, obrat, nápad. Dá se. Jsem na straně padesát. Představa, jak málo dnes dělám, jak moc v příštích dnech budu muset v práci makat. Nevolnost. Jako od Sartra.
Je pondělí. To já ráda. I nerada. Je po víkendu. Těžký začátek. Je po víkendu. Start! Zažiješ něco nového, něco prima, něco nečekaného. Tak hurá a jdi na to! Občas je těžký být optimista. Ale kdyby to bylo snadné, co z toho? Vlastně o to nemám zájem, baví mě překonávat. Ale jen takové překážky, které zvládnu. Třebas velkým úsilím.
Vždycky jsem měla pocit, že vztahy nejsou pro mě. Vždycky jsem tušila, že bych vztah zvládla. Nikdy mě nebavila ta nejistota. Ne ta nejistota, kdy ve skutečnosti tušíte, že s tímhle vám to rande vyjde, ale jen si to nechcete na povrchu přiznat. Být ve vztahu je tak skvělý! Tohle mě napadá, když čtu o Hynkových nepovedených schůzkách a Esteřině rozchodu.
Otevřené okno na balkón. Ruch proudících aut po silnici. Mrazivo. Slunečno.
Rizoto k obědu. Včera, dnes, zítra.
Četla jsem dál. Bavila se. Dočetla jsem. Setkávání. Bylo to přínosné, hlavně tím, že obě postavy jsou pro mě cizí. Ráda poznávám jiné světy. Obohacují. Inspirují. Teď můžu se vrátit k sobě. Nebo vytvořit nějaký nový. Jdu psát. A žít. Svůj svět.
***************
Pro ty co netuší, zde si můžete přečíst Setkávání.
Žádné komentáře:
Okomentovat