Luční květ

Sraz na benzínce, s cizím člověkem. V pátek, v osm třicet.

Když o tom přemýšlí, jak tu tak stojí, vedle otřískaného modrého kufru, je to jak scéna z krimi filmu. Jaká bude hlavní zápletka?

Obraz se vlní pod náporem slunečních paprsků. Ráno a už třicet stupňů. 

Stojí tu, drobná jako luční květ, v dívčí sukni s velkými kapsami a bílé halence. Stojí tu, čeká na domluvený spoj, neurčitě tuší, že dívčí léta jsou pryč, nastává život.

Je červenec, za pár hodin ho zase uvidí. Muže, kterého v minulých letech letmo potkávala, ale až nyní náhle začal tvořit hlavní prvek z červené nitky na její tkanině života. Co jí nakonec v životě vyšije?

Cizí muž přišel, koupili si vodu, cesta bude dlouhá, nasedli do velkého auta, rozjeli se.

Stačilo pár hodin, kdy se krajina míhala za oknem a v prostorách auta se vedly prázdné řeči, jen aby se nemlčelo, a je tady.

Malá chaloupka, na konci světa, malé scvrklé babičky, které vědí o životě víc než předseda vlády. 

Vidí ho, slova nejsou, necelý týden odloučení, pár přeslazených veršů a den, kdy nemohla vstát, jsou najednou pryč. Není nic jiného než tady a teď. Tahle chvíle u Medvědího kamene. Polibek. Blízkost. Lehkost. Opojení. 

Chodí. Mají chabé cíle. Důležitá je cesta. Bok po boku. Lehký dotek malíčků. Vůně lesa. Zvuk vody. Radost, že jsou spolu.
Jezero, jež bere dech. Výhled do prostoru, který ji oněmí. 

Okolo je tolik lidí, tolik dětského brebentění. Je to blízko, přitom neskutečně daleko. Nedokáže to proniknout až k ní. Je obalená do svého opojení. Ostatní je pouze bonus, příjemný, ale ne nezbytný. 

Mluví málo, ať řekne, co řekne, dotýká se jí to. Mluví hodně, může klidně víc, ráda mu naslouchá. 

Lesní jahůdky. On je vidí, ona ne. Jednu já, jednu ty. Dělení. Zůstane dlaň červená. 

Tři dny na konci světa, tři dny ve skutečné přírodě. Pohladily ji po po duši a naplnily energií na mnoho budoucích bitevních dnů.