Úklid

Marta původně chtěla vstát na devátou, jako se jí to povedlo včera. Jenže po partnerově odchodu usnula. To je to čtení do půlnoci a následné pozorování spícího muže s ucpaným nosem. Když ono je to tak úžasný dívat se, když je v říši snů. Jeho tmavé obloučky obočí, hladké čelo, vlasy, které v šeru klamou černí. Naštěstí si nepředstavuje, že by i on mohl takhle někdy pozorovat ji. Snad to nedělá! 

Vzbudila se tedy v půl desáté. Nerada vylezla z postele, ohřála si zbytek večerního čaje, posnídala rohlík s marmeládou, přečetla třicet stránek z knížky, už je za polovinou a příběh ji baví čím dál víc, boj dobra se zlem se neomrzí, přečetla novinky na internetu, nic zajímavého se ve středu neděje, a došla se umýt. Až opláchnutí obličeje ledovou vodou ji úplně probralo. 

Dneska se rozhodla pro úklid. No rozhodla, už je to nutnost, nic jiného jí nezbývá. Rozmýšlí, čím začít. Zapne pračku se svetry. Vytáhne ze skříně vysavač. Zapojí ho do zásuvky v koupelně. To už ví, že se vysavač zapojuje tady, aby dosáhl do všech místností v bytě a zároveň je to jediná zásuvka, ve které vysavač nevyhodí pojistky. O tom již byla poučena. 

Vysává chuchvalce prachu a kočičí srsti z rohů. Vysává ráda, líbí se jí, jak z koutů mizí špína, jak v hadici chrastí drobečky. Kočky zalezly pod deku. Ložnice, pokojík, chodba, obývák, kuchyně. Je vyluxováno. Poutírá prach prachovkou, kterou doteď nechápe. Kdo vymyslí zelenou tyčku, co se rozdvojuje a na kterou se nasouvá bílá roztřepenost, která po přejetí první poličky hned zšedne? Nikdy předtím takovou podivnost neviděla. 

Pověsí své oblíbené svetry na balkón, je krásně, kočka se sluní. Nebýt hluku z ulice připadala by si, že je v ráji. 

Patnáct minut drhne sporák. Snad ani není možný, že ho dovedli za 14 dní tak zmasakrovat, když ho skoro nevyužívají. Když ho jakžtakž vyleští, uvědomí si, že měla opéct uvařené brambory, jinak se už zkazí. Představa, že by ji drhnutí čekalo znovu, ji zděsí. Budou tousty. 

Marta poslouchá Edith Piaf a Pavla Bobka. 

Vymývá šuplíky, z vaniček s ovocem sundává síťky. V hlubinách lednice objevuje plesnivé pesto. Tak moc plesnivé, že musí odšroubovat víčko ještě jednou, aby se přesvědčila, že se jí to nezdá. Nezdá. Ihned ho vynese do popelnice. Samozřejmě u výtahu potká souseda a samozřejmě má na sobě tepláky, na kterých je na první pohled poznat, že jsou od tety Bláži.

Po návratu do bytu si tři minuty drhne ruce, aby pocit plísně dostala pryč.

Je těžké přijít do bytu, kterému vládla jiná Královna. Kor když Marta se jako královna necítí a vyhovuje jí postavení kuchtičky, na které byla zvyklá v minulosti.

Těžko si navyká na režim úklidu. A přitom je to panelákový byt. Vždyť byla zvyklá na tři patra domu, zvládala to bezmyšlenkovitě, schody myla navyklými pohyby. Sem tam, sem tam, plesk, sem tam, sem tam, hadr do kýble, vyždímat, sem tam, sem tam, plesk, sem tam, sem tam, hadr... Tři patra a měla běžný sobotní úklid hotový za pět hodin. A tady čtyři místnosti, se kterými se plácá tři hodiny a stejně neudělá vše. Neleskne se to, jak je zvyklá, nevytřela, to už nezvládla, to udělá zítra předtím než půjde k zubaři, nezvládla přerovnat skříňku, zase se jim tam objevil mol. Je neschopná? Snad jen ještě potřebuje čas, ještě si zvyká na nábytek, jeho povrch, ještě se spolu sžívají. 

Přemýšlí, jestli postupuje správně. To si říká, když kouká na další obrázek s ovečkou, kterých je v bytě stodvacetosm v nejrůznějších podobách. Kořenka, obrázky, úchytky v koupelně, figurky. Ovečky jsou všude. Nejen, že jí připomínají Královnu, ale také vlastní nevyhraněnost. Sama nemá nic, čím by byla takhle nadšená. Není ničím charakteristická. 

Byla s partnerem nakupovat v domácích potřebách. Uviděli tam krásné prkénko ve tvaru ovečky. Partner poznamenal, to by bylo něco pro Královnu. Nemyslel to nijak vůči Martě, a ona to pochopila. Ale je pravda, že občas na to myslí, že se nemůže stát, že by někdo šel po krámě, a najednou se zastavil, a řekl by si, to by bylo něco pro Martu.

Na začátku si sama v sobě stanovila jasně, že alespoň ložnice bude pokoj, kde nebude dosah Královny. Kromě nábytku, samozřejmě, ten těžko vymění. Měla za to, že je to reálné a rozumné. I pro její psychiku. Dnes, týdny poté? Co má Marta říct, ve skříni zůstala spousta věcí včetně svatebního alba (což ji, když si naposledy byla prohlížet svoje fotografie z dětství, přišlo tak šíleně paradoxní).

Marta má pocit, že se nedokáže držet hrany stolu, jako by jí ho namazali lojem, má pocit, že posunuje svoje hranice a že už se neudrží, že už nedrží pohromadě, že se pustí a zůstanou z ní jenom střepy. 

Zametá jehličí pod stromkem na červenou lopatku. Nemá tu žádný vlastní nábytek. Ono z jejích tří kousků, jichž je vlastníkem, se těžko vybíralo, když se sem stylem ani barvou nehodily. Nevadilo jí to. Přišla první návštěva, krátce po jejím nastěhování, a s ní hned otázka, a který nábytek je tady tvůj?

Marta tu nechtěla od začátku nic měnit. Sem tam něco přemístit, to ano, ale neměla potřebu v bytě do ničeho zasahovat. Jen by si přála, aby tu byla natolik doma, aby si dovolila něco přendat, uklidit do skříně, sama. Zatím se věcí Královny nedotýká. Ví, že by to nemělo být tak těžké. Tolik žen  má rozvedené partnery a fungují s nimi v domácnosti bez problémů. Marta si vybavuje Karolínu, spolužačku ze střední, ta to měla těžší, její přítel přišel o přítelkyni při autonehodě, a to se pak doma nesmělo na fotky či výtvory jeho mrtvé lásky ani sáhnout. Muselo to být hrozné snažit se vyrovnat ženě, která se svou smrtí stala pro muže svatou, kdy všechny její chyby vymizely a zůstala jen svatozář dobra. Ale Karolína to zvládla, a Marta není slabší než ona, a má to jednodušší, Královna je přítel a ne přízrak ze Země mrtvých. 

Čištění rohožky. Marnost, toho si nikdo nevšimne, toho si všimnou, jen když je zasviněná. Záměrně se nedívá vpravo na opadané kytky, které jim tu dělají ostudu. Je benevolentní, chce je tu?, tak je tu má. Věří, že se jí to vrací v jiných rovinách. 

Marta vyhazuje plastové krabičky, a ví, že tohle budou ty drobné úkony, při kterých si vždycky vzpomene na mámu, ta taky nikdy nic nevyhodí bez cizího zásahu. Vždyť by v těch kelímkách jednou zarostli. Když otevře skříňku a uvidí tam bezpočet zelených plastových lahví, které se začínají sypat ven, raději dvířka rychle přibouchne. Jen po troškách, je potřeba to trochu dávkovat, tak velké kapacity pochopení zase nemá. Něco nechat na příště.

Chemično leje do záchodu, a přemýšlí, zda si tu připadá doma, zda si tu připadá dobře. Občas má pocit, že ano, že je to přirozený, občas se zastaví a říká si, kde to jsem? co je to za místo? Ocitla se tady osudem, prostory, kde má žít, možná až do smrti.

Začátky jsou těžké.

Tři hodiny práce, polovina bonboniéry a třicet procent Martiny nervové kapacity padlo za oběť, aby to tu vypadalo jedno odpoledne přijatelně.

Možná to Marta jen dnes vidí pesimističtěji než jindy, možná to jen vidí reálně. Úklid, když se dělá pořádně, stojí síly, a je jedno, zda se jedná o úklid v místnosti či v myšlenkách.