Příběh na přání

Bylo pondělí, pozdní hodina, chtěla jsem psát, ale nevěděla, jakého tématu se chopit, a tak jsem na twittru vyhlásila:

Chci psát a zároveň udělat radost. Chcete #příběhnapřání? Řekněte si o něj! (a sdělte o čem by měl být - téma, prostředí, věta, postava...)

První tři odpovědi byly tyto:

I. @katareena: "Já bych si jeden prosím přála:-)" bez zadání konkrétního tématu

II.@OndrejVomacka: " Co třeba: téma-okouzlení, prostředí-ulice Prahy, věta: "Skoč Libuško!", postava-pan Karas ;-)"

III. @jm_cz: "tak jestli mužu poprosit - jeden pro mě. Jestli by mohl byt o lidske touze po štěstí a boji za to."

A zde jsou objednané příběhy, třebas nesplňujíc úplně zadání, ale takhle ke mně přišly, s tím já už mnoho nenadělám. Tak snad se budou líbit:

I. Hanka

Hanka je typická dívka své generace. Je jí něco přes dvacet, studuje vysokou školu, ale vlastně neví, zda ji zvolený obor baví, má neustále pocit, že by měla víc číst, míň koukat na televizi, shodit dvě kila. Hanka žije v Praze, na koleji, už třetím rokem. Doma u babičky má kočku, se kterou se ráda mazlí. Ve zkouškovém období vždy shlédne znovu celých sedm sérii Gilmorových děvčat, učí se na poslední chvíli, ale nějak se jí zkoušky podaří a do dalšího semestru bez potíží proklouzne, zase bude na pár měsíců klid, žádné nervy z učení. 

Hanka občas s někým chodí, občas je sama. Sama je právě teď. Na Vánoce to bylo blbý, ale teď to nevadí, musí se učit, má seriály a holky, se kterými vyráží do kina Atlas či na svoji oblíbenou skvadru do Dejvického. Hanka neví, co chce, kupuje si občas Elle, ráda dostává knížky, miluje Murakamiho a filmy Woodyho Allena, a taky Jane Austenovou, to se rozumí. 

Z Hanky by jednou mohla být učitelka. A nebo ne. Třeba se vrátí do Paříže, kde už na semestr byla. A nebo se stane letuškou a bude lítat po celém světě. Na facebooku se přátelé budou rozplývat nad fotografiemi z Himalájí, druhý týden z Vietnamu a další měsíc třeba z Bora Bora. To by nemuselo být špatný, zdá se Hance.

Jenže tohle všechno může mít Hanka nakrásně rozmyšleno - jakože nemá, ještě má v sobě zmatek odpovídající životní fázi - a všechno bude stejně jinak. Záleží na tom, kdy a kde ho potká. Pana Osudového. Muže, který si ji zvolí za doprovod životem, muže, který ji okouzlí natolik, že dojde klidu a najednou jí bude všechno jasný. Všechny životní eskapády, prohry, neúspěchy, prošlé šance, všechno, co se jí zdálo nevyužité, promarněné, ji přivedlo sem - k němu. 

Najednou to do sebe zapadne, jako dva dílky dětské skládačky, a jí se rozšíří svět. A pak budou třeba děti, třeba i rozvod, pokud Pan Osudový nebude zároveň Panem Dokudnássmrtnerozdělí, pak přijde vysněná práce, překlad nových povídek její milované Anny Gavaldy, nikdy, nikdy by ji nenapadlo o tom jen snít. Hance bude najednou čtyřicet, a začne vzpomínat na ta rozháraná studenská léta, kdy nevěděla, co se sebou a zažívala věci, ke kterým by dnes už neměla odvahu. Hanka se bude na své věkem poloviční Já dívat s úsměvem. Tak jako většina dívek téhle generace.

II. Pan Karas a úterý

Bylo to úterý, jako každé druhé úterý v roce. Absolutně nezajímavé. Nebyl mráz ani nekvetly fialky. Nesněžilo ani nesvítilo sluníčko. Nebe nebylo bez mráčků ale ani plné děsivých mraků. Šmouhato bylo. Celé úterý bylo šmouhaté.

Pana Karase, co bydlí ve třetím patře zeleného činžáku na ulici Jugoslávských partyzánů na Praze 6, tohle konkrétní úterý zastihlo v dobré náladě. Proto se rozhodl vzít svoji hůlku, kterou jinak neměl rád, neboť mu dávala pocítit, jak moc starý již je, a udělat si procházku po městě. Občas, tak jednou za tři čtyři měsíce to dělával. Jinak býval doma zavřený, obědy mu vozili z pečovateláku a nakupovat mu chodila jeho mladší dcera Růža. Tak kam by se štrachal? Svět, tedy televizi a rozhlas, byl u něj. A z toho nebolej, jak známo, klouby. Jen trochu oči.

Třeba nakonec vykoukne i sluníčko, myslí si šedovlasý pan Karas, když se trošku třesoucí rukou snaží trefit klíčem do dírky, aby zamkl a mohl jít na tramvaj. Pojede k řece, už dlouho nešel podél řeky. Nechodil tudy záměrně, protože to bylo bolestivé. Studený vítr ochlazený vodou mu do vlasů vplétal vzpomínku na jeho ženu Libuši. Byly spolu pouhých osm let, zato ale velmi šťastných. Věděl, že je tou pravou pro jeho život, už když ji poprvé uviděl. A to byla tehdy ještě dítě. Bylo jí čtrnáct, byla mladší o patnáct let než on. Tehdy byl na procházce podél Vltavy, tak jako dnes, jen byl vyšší, černovlasý a psal básně, což by dnes už nesvedl. Byl zrovna nešťastně zamilován do dcery své bytné, to se veršíky jen hrnuly, ani se nemusel moc snažit. Holt neštěstí v lásce přeje múzám. Tenhle paradox ho vždy fascinoval. 

Šel podél Vltavy, snad mohlo být taky úterní ráno, proč by nemohlo, když vypravěč chce. Hlavu měl skloněnou nad Utrpením mladého Werthera, tehdy ještě nebyl pan Karas, ale mladý pán Pavel, jak mu říkala bytná i její kouzelná, a jak měl brzy pochopit, zlá dcera Jitka. Brzo okouzlení dcerou bytné pominulo, jako tolik věcí v životě, pro které se nadchneme, nerozumně, a proto o to víc, a je jedno jestli je to špatně střižené sako, předražená tabatěrka či okatá dívka s černými vlasy po pás.

S Libuškou jim bylo krásně, dokud nepronesl tu osudovou větu "Skoč Libuško, skoč mi do obchodu pro tabák." Libuška, jeho duše zlatá, se na něj usmála, políbila ho na tvář, řekla: "Ráda, Pavle, pohlídej zatím holky," dvou a čtyřletá Jana a Růženka si hrály v koutku s kostkami, a odešla do trafiky. 

Na to, co bylo pak, už vzpomínat nechtěl, chtěl si pamatovat to šťastné. Když ho začaly bolet nohy, odvrátil se od hladiny a nasedl do tramvaje. Chvilku ještě jezdil bezcílně ulicemi ztichlého poledního města, než byl čas přesednout na osmičku, aby si stihl včas převzít kastrůlky s obědem. Třeba dneska bude rajská, tu on rád. 

III. Co je to štěstí? Jen muška zlatá.

Každý touží po štěstí. Někdo to jen tají, ať před světem či před sebou, ukrývá to za velká ramena, posměšky či cynismus. Ale proč si to nepřiznat? Chceme být šťastní! A často jsme! Jen to nevidíme! Proč? Bojíme se toho. Protože když jsme teď šťastní, už to nemůže být lepší, ba už o to štěstí můžeme jen přijít.

Proto nás neuspokojuje, když jsme šťastní. My potřebujeme bojovat, za to, co si přejeme. Za vysněný dům, který postavíme téměř bez výpomoci, za touhu počít dítě, které obětujeme milostné vzrušení, harmonii ve vztahu i desetitisíce za injekce; vystudovat prestižní zahraniční univerzitu, abychom si dokázali, že to zvládneme a mohli se v pracovním životě uplatnit dle našich schopností. Tyhle všechny sny jsou při realizaci náročné - na čas, vůli, obětování volného času. Je to dřina, pro kterou občas zapomeneme, proč to vlastně všechno vůbec děláme. Pokud se nám podaří uspět, to zadostiučinění z klíčů od domu, diplomu v ruce či lásky nad drobečkem v zavinovačce, nám to tisíckrát připomenou. A budou už navždy. 

Může se stát, že se nezadaří. Přijdou povodně, dům odplave. Ze školy nás vyhodí. Dítě nepřijde. Člověk se dostane na dno a ještě níž. Je těžké, ale nutné to prožít. Ještě těžší, a taky nutnější, je dostat se přes to, a jít dál. Není dům? Život v bytě, v podnájmu, má taky své kouzlo. Hlavně, že žena a děti jsou zdravé! Nemám školu? Třeba je to dobře, objevím, že mě baví práce, ke které bych se jinak nedostala. Nebylo nám dopřáno dítě? Tak si osvojíme. 

Všechno má řešení. Máme štěstí, pokud ho vidíme.

-------------------------------------------------

edit 7.1. večer

Reakce na twittru:

‏@jm_cz moc děkuji … přesně do mého vkusu.

@OndrejVomacka "Pan Karas došel do svého bytu, odložil hůlku a usedl do hlubokého křesla. Ten den snil naposledy." díky za #příběhnapřání

@katareena Děkuji @lisarah za příběh ušitý na míru, který se mě dotknul, dojal mě a nakonec i rozplakal. Ztotožnění na 99,9%.