Ztuhlé prsty, bolest v kloubu, loket narovnat přes práh bolesti. Venku šedo, zamračeno. Uvnitř únava, ospalá nálada. Vzbudit se po devítihodinovém spánku je jako vylézt z propasti. Dobré a náročné. Vlasy neučesatelné. Malinový čaj v hrnku z loňského kviff. Připravený rohlík s medem pod poklopem. V hlavě dialogy s lidmi, které sotva znám. O osobě, která mě s nimi propojuje. O něm. Baví mě si takhle povídat. Nahlas nemám chuť mluvit. Štěstí, že nemusím. Snídám, koukám do diáře, co bych měla. Rovnám zbylé bonbóny v bonboniéře do jedné řady. Obracím kalendář na lednici. Další týden pryč. Letí to. Napsala mi včera sestřenka z Ománu. Napsala mi dneska ráno mamka. A já to teď píšu Vám: Letí to. Čas utíká strašně rychle. Víkend? Dvakrát mrknete, uvaříte špagety, dáte si v Louvru noky s lososem, a je pryč. Nepsat si poslední rok deník - i když heslovitě a s občasnými mezerami - o kolik míň bych si z minulých měsíců pamatovala? Jsem zakoukaná do března. Prohřál moje kosti paprsky, snažil se zbarvit průsvitnou tvář. Vyvádí mě večer do společnosti, do divadel, do vináren. Slíbil mi i koncert a kino. Je na mě hodný. Však leden s únorem mě držely doma pod zámkem, tak to napravuje. Duben, květen, a doufám, že i červen, na mě budou stejně hodní. Zatím slibují mnoho krásných zážitků. Tak snad svoje sliby dodrží. Čaj stydne. Z rohlíku zbylo pár drobků na bílém talířku. Na chodbě dva ženské hlasy. Sousedka s uklízečkou? Slova nerozeznatelná, jen hlahol ženského rozhovoru. Dveře zastavují srozumitelnost slov. Jsem za to ráda, nechci cizí myšlenky, dneska mi plně stačí ty moje.
První ranní myšlenka, musíš zase psát, mě přivedla k takto popsané stránce, není to nic významného, ale ten pocit, že zase formuluju, skládám slova za slova, nechávám se překvapit, která se prosadí a chtějí vyskočit na prázdnou stránku, mě naplňuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat