Kdyby v těch dnech
viděl Martu učitel Filip Janda, který ji vedl na střední škole v dramatickém kroužku
a který ji neustále kritizoval, že prostě neumí hrát, ani co by se za nehet
vlezlo, že nedokáže na obličeji vytvořit grimasu smíchu, radosti ani zděšení,
byl by překvapen, jak se mýlil a musel by chtě nechtě přiznat: Ta holka má
talent!
A cože to Marta hrála? Přečtěte si kus její role divadelní životní:
Marta hraje šťastnou manželku svému muži, a to i přes to, že už i ona, ona Marta, ví,
že on s kdejakou sukní na noční spí. Klasický příklad paní doktorové - pan
doktor pořád v práci, chudák, musí se sestřičkami rozptylovat, aby neusnul a
mohl případně ošetřovat kluky, co se v pátek po lahvi tequilly v baru mezi
sebou pořežou.
Marta je žena středních
let, s mužem jsou svoji - snad právě pět, snad patnáct let. Nechápe, jak se to
stalo. Jí se to nemohlo stát, vždyť měli se rádi, vždyť mají se rádi snad!
Marta pere košile nasáklé
dámskou kořeněnou vůní. Marta vidí, jak z účtu plynou peníze na účet
květinářství - však jí žádný pugét nikdo nedoručil - že by popletli adresu? Nemehla!
Marta moc nečte, je spíše
filmová. Hlavně ty romantické filmy z dřívějších let. Nejraději černobílé. A proto není divu, že její oblíbenou herečkou je Audrey Hepburnová! Taková štíhlá (do toho má Marta dosti
daleko), taková vysoká, a ty kukadla! Marta obdivuje její sladší filmy jako Sabrina, Jak ukrást Venuši, My fair
lady, Šaráda a Odpolední láska.
Náhodou se jí dostala do
rukou Audreyina biografie. Dlouho leží na nočním stolku, než jí poprvé zalistuje. Čte se dobře, líbí se jí. Marta si umiňuje, že hned
až knihu dočte, zase si všechny Audreyiny filmy pustí. Nebo alespoň ty nejvíc
oblíbené.
Marta četla knihu,
chodila do práce, vařila večeře, prala oblečení, jednou týdně si napustila vanu
se spoustou bublinek, dvakrát týdně táhla těžké tašky z Billy a na manželovy avantýry se snažila při sledování všech těch českých seriálových nesmyslů nemyslet.
Pozor, přijde zvrat!
Jenže pak se to stalo. Jedna
věta z úst Audrey. A život se jí změnil.
Marta si to dodnes přesně pamatuje - takhle to například vyprávěla mně: "Byl čtvrtek, půl sedmé,
jela jsem z kanceláře, zrovna jsem byla v metru, možná na Kobylisích, když jsem
si tu větu přečetla poprvý. Pak hned podruhý. Proč? Protože se mi líbila.
Protože jsem s ní souhlasila. Protože mám stejný názor. Pak už jsem nedokázala
číst dál. Ta věta mě pohltila. Bylo mi v ní dobře. Jestli se to tak dá říct.
No, pak jsem přijela na Letňany, přesedla na autobus a jela domů. Dala vařit
špagety a prostě normální večer u televize. Jenže ta věta už byla ve mně. Žila si. Zpracovávala mě. Trvalo to do nedělního večera. Pak už jsem
věděla, co musím."
Marta si promluvila s manželem. Byl to bolestný rozhovor. Těžce nacházeli slova, která by druhý chápal
stejně jako ten, co je vyslovil. Nakonec se jim to povedlo - dohodli se na
odluce. A pak snad nastane rozvod.
A to je konec, přátelé.
Cože? Že jsem vás o ni ošidila?
Dobrá, že jste to vy,
tady je:
"Když je ve vztahu láska, není nevěra možná."
Žádné komentáře:
Okomentovat