Jasněnka, říkal jí Jasněnka, i když se jmenovala Jituška. Byla pro něj ztělesněním ctností, které mu u žen chyběly a které postrádal u sebe. Jasněnka byla dlouhovlasá a ještě k tomu zlatovlasá víla. Jemnou kůží jí prosvítaly žilky, o kterých pochyboval, že v nich proudí krev. Měla velká modrá kukadla, která ho k sobě přivábila v městské knihovně. Od té chvíle byl lapen do jejích jemných a skoro neviditelných pavučinek, které okolo něj nepozorovaně spřádala a pomalu utahovala. Ani se nenadál a přistěhovala se k němu. Působilo to tak přirozeně, končila jí smlouva na byt, on měl velký, stejně s ní chtěl být pořád, takže bylo vůbec co řešit? Ne, začali spolu žít. A byli spolu šťastni. Do prvního praní.
Viděl, že Jasněnka se táhne s věšákem, šel jí jako správný jinoch napomoc. A když už jí v koupelně sušák rozevřel, že pomůže prádlo z pračky vyndat, aby se nemusela Jasněnka k zemi ohýbat. A tak si povídají a prádlo rozvěšují, když tu to přijde. Jasněnka ustrne, na svého milého pohled vrhne: "Jene, můj milý, takhle nemůžeš věšet svoje trenky." Její milý se usmívá, přitom se na ni dívá, a nerozumí: "Jak je mám tedy věšet?" "No knoflíčky dolů, přeci!" zvolá Jasněnka. "A proč?" "Protože takhle je to tuze nemravné!" Jasněnka hlavou kroutí, trochu se rmoutí, že Jan ji takhle trapně zkouší. Jan na ni hledí, a už ví, že každá pohádka má své úskalí.
Žádné komentáře:
Okomentovat