Je pondělí, dvanáctého ledna, rok dvatisícepatnáct. Je večer, asi tak půl šesté.
Jedu tramvají, sedmnáctkou. Přes Štros, kde jsem se před 220 dny vdala za báječného muže, přes Čechův most, koukám na Vltavu, na osvětlenou Prahu, okolo Právnické fakulty, kterou s červeným diplomem vystudoval bratr. V rukách rozevřené fejetony od Mileny Štráfeldové, a i když je příběh hospodyně Leoše Janáčka zajímavý, Praha mě v tuhle chvíli fascinuje více.
Poprvé letos do divadla. Euforie. Opět si uvědomuji, jak jsem ráda, že žiju v tomhle městě. Že žiju v tomhle městě tak, jak žiju.
V dětství jsme jezdili do Prahy s rodiči každý rok. Vždy za hezkého počasí, snad jako odměna za vysvědčení (takže ten rok, co jsme dostali křečka, jsme v Praze nebyli?). Pamatuji si Václavák (fotografie: sedíme s bráchou na lavičce, hryžeme lázeňskou oplatku, mám tmavě červené rifle) (nebudu tu fotku hledat, pravděpodobně si to pamatuji nepřesně). McDonald´s. Miluju jejich hranolky. Je to svátek. Dodnes, když párkrát za rok do fast foodu jdu, je to hlavně pro tu vzpomínku na dětství.
Kavárna U červené židle. Máme rezervaci. Sedám si do proutěného křesílka a čekám na Lindu. Máme tu před divadlem sraz. Než stačím projít nápojový lístek, Linda je tu. Polibek na tvář, popřání všeho nej v novém roce. Rády se vidíme. Mají tu výborné horké čokolády. Objednáváme si je. S vanilkovou zmrzlinou. S banánem a whiskey creamem. Povídáme si. O tom, jak jsme prožili svátky, o mužích, o knihách, o psaní. Za nápoj zaplatíme stovku. (Každá, tati. Já vím.)
Linda taky zmíní to, jak se doma pokoušela vysvětlit náš způsob života v Praze. Každý týden do divadla, na literární klub, na EKG, Listování či do kina. Moc porozumění se od otce nedočkala. Chápu.
Můj diář mi na tento týden ukazuje, že v pondělí jdu do divadla Na Zábradlí (Požitkáři), v úterý do kina Atlas (My 2), ve středu do Archy (EKG), v pátek na Vinohrady (Brouk v hlavě) a v neděli do Dlouhé na představení divadla Palmovka (Othello).
Pořád máme s Lindou pocit, že jsme pryč z malého města tam, kde máme být. Stálo nás to hodně sil a životních kotrmelců, než jsme se dostaly sem. Vážíme si toho, jsme z toho nadšené a pořád se musíme navzájem štípat do rukou, že se nám to fakt nezdá.
Jsem nadšená, ráda chodím do divadel. A ráda se scházím s přáteli. Však už příští týden nás čeká literární klub (už začínáme pátý ročník!!)
Vím, že život v Praze není jenom o kafíčkách, pohledech na Hradčany, společných obědech, výstavách. Ale dnes vnímám tu líbivější stranu města, která mě svým blyštivým odleskem laská. A hlavně - je to o lidech, kterými jsme obklopeni.
Vcházíme do divadla prosklenými dveřmi. Vidím svého manžela, který právě hladově spolkl poslední kousek obloženého chlebíčku, a jde nám naproti.
Žádné komentáře:
Okomentovat