Stránky

2015/01/09

Máme se dobře (?)

Tak moc dobře se máme. Tak moc jsme zhýčkaní. Říká si Lenka, když jde z obchodu. Na pravém rameni kabelku a plátěnou tašku s nákupem. V levé ruce igelitku od bot, ta obsahuje další potraviny. Pod paží balík s osmi rolemi toaletního papíru. Třívrstvého. S vůní konvalinky. Jedna role á 10 Kč. Tak moc dobře se mám. Tak moc dobře se máme, že se trápíme tím, čím vůbec nemusíme. Jako já. 

Lenka jde po chodníku, na kterém jsou poslední pozůstatky včerejšího deště. Je krásné ráno. A to muž prorokoval, že prší. Stačilo však, aby Lenka vstala z postele a otočila žaluzie a vykouklo na ně sluníčko. Bylo šest hodin, den začínal. Pro ně dva dnes o něco dříve než jindy. Lenka ranní vstávání moc nemusí, nejede-li se na výlet, do lesa na houby či ji nečeká nějaká jiná příjemná událost, ale dnes byla ráda. Stejně už nespala. A když je půl šesté a vy se nemůžete dočkat, až ten budík zazvoní, něco je špatně. A taky, že jo. 

Lence zazvonil budík, tedy mobil, osm vteřin před Lukášovým. Lukáš věděl, že ho také nastavoval na šestou, takže když uslyšel manželčin, začal se natahovat po svém. Nestihl to včas, takže na jednu vteřinu se sešly oba tóny, pak Lenka svůj típla, Lukáš ji následoval. Ticho. Leželi. Lukáš promluvil. "Dobré ráno." Lenka mlčela. Dvě minuty. "Měla bych vstát. Ty klidně ještě lež." "Ne, já také vstanu." Lenka odhodila peřinu, a pak nohama zašátrala po pantoflích. "Asi tam prší." "Fakt? Já bych neřekla." Pak jí, jak už víme, pohled z okna dal za pravdu. 

Lenka si vzala mobil a knížku z nočního stolku a odešla z ložnice. Neřekli nic, co by neřekli jakýkoliv jiný den. A přesto! Bylo to úplně jiné. Stísněné. Atmosféra řídká a slaná. Lenka zmizela v koupelně. A přitom to včera začalo tak hezky. Po dlouhé době si spolu vyšli na koncert. Salsa. Pohupovali se do rytmu, drželi se za ruku, smáli se. Jako na prvním koncertu před pěti lety. Při zpáteční cestě domů se dokonce v metru k sobě tiskli a líbali. Ještě když vcházeli do bytu, pošťuchovali se - slovně. A pak Lukáš řekl, to s Alenkou jsme taky chodili na.... Už nic nedodal. Protože mu to došlo. Zase minulost překročila jeho rty. 

Lenka se ihned odtáhla. I když věděla, že je to hloupé, že o nic nejde, tak si nemohla pomoc. Roztřásla se a bylo jí do breku. Jak je možné, že i po letech ji to dokáže takhle dostat? Ano, Lukáš už měl jednu rodinu. Ženu a dítě. Ale to věděla, když si s ním začínala, když si ho brala. Přijala to, jako daň za jejich vztah, který jinak neměl vůbec žádnou chybu. Navíc malou Anežku měla ráda a těšila se na její víkendové návštěvy. To dětské brebenťění a motání mezi nohama a česání copánku a dětské pohádky. Milovala to. Užívala si víkendy. Nahlas by to neřekla, ale nejen Anežka si o víkendech hrála, i ona, ona si hrála, hrála si na matku. A strašně ji to bavilo. Tak proč ji jakákoliv zmínka o Aleně tak dostává? Lenka si nerozumí. 

Obsah těžkých tašek vyskladňuje na jednotlivé poličky v lednici. K večeři udělá rizoto s lososem. Její oblíbené jídlo. Lukáš ryby sice moc nemusí, ale vzhledem k současné konstelaci, stejně ani nezpozoruje, co jí. A pak, pak už zapomene na minulost a bude si užívat přítomnosti - pustí si nějaký film s Belmondem a bude jim dobře. Do příštího úniku nevhodných slov přes rty.

Žádné komentáře:

Okomentovat