"Svítí mi na obrazovku. Copak takhle dá se psát?!" rozčiluje se stotřicetikilový
úspěšný autor krimi románů. Zkřiví ústa a zatlačí rukama do stolu. Tím si
pomáhá, aby vstal. Má velké břicho, obézní nohy jako novorozeně, jen to u něj
není tak roztomilé. Jeho tváře vypadají jako torby, co ukrývají zásoby na celou
zimu pro rodinu syslů. Pro několik pokolení syslů. Tento náš úspěšný autor
krimi románů svoji podobu nikdy nepopsal. Nemá ji rád. Nemá rád, jak vypadá.
Jeho detektivové jsou všechno vysocí, štíhlí, tmavovlasí - jo, to jsem
zapomněla, náš úspěšný autor krimi románů má málo vlasů, vlastně jen po
stranách, prostě vypadá jako Gargamel ze Šmoulů. Náš úspěšný autor krimi románů
prostě nevypadá pěkně - a nikdy nevypadal.
Už jako malý nebyl hezké dítě. Bohužel mu to nezůstalo, stal se ošklivým.
Proto začal psát. Nemusel chodit mezi lidi. A jelikož byl už jako pubescent
raději doma než s kamarády na diskotékách (Kdo tam o něj stál, že? Rozhodně ne
Robin, třídní kráska, královna všech plesů, víla jeho polučních snů) a tak se
zavřel ve svém pokoji, koukal na Právo a pořádek, četl Doyla, snil o Robin.
Možná vás to ani nepřekvapí, ale i náš úspěšný autor krimi románů začínal básněmi. Jak se dá očekávat byly milostné, ódy na dívčí (tady jistě můžeme dát
rovnítko Robininu) ladnost, křehkost, jemnost. Dokázal popsat čtyřicet dva
veršů o klíční kosti (vážně!), šedesát pět o nalomeneném nehtu, který se krásně
třepí (nevymýšlím si!) či sedmdesát šest veršů o vůni podkolenní jamky (opravdu!).
Naštěstí náš úspěšný autor krimi románů pole poezie brzy opustil a vrhl se
na psaní krátkých povídek. Jeho juvenilie, z období osmnácti až třiadvacet let,
nikdy nevyšly. A pravděpodobně nevyjdou, protože je náš úspěšný autor krimi
románů prý spálil. Ne proto, že by byly úplně špatné - dle mínění našeho úspěšného
autora krimi románů má mnoho spisovatelů slabší i své vrcholné povídky, než
on prvotinky, ale proto, že zastává názor, že by autor měl vydávat jen to
nejlepší. Toto chaotické, dospívající a v muže se rodící období mělo pro
pozdější tvorbu úspěšného autora krimi románů velký význam. Vypěstoval si návyk
na ťukání do stroje, neustále se mu v hlavě rodily nové nápady. Vycizeloval si
svůj styl. Krátké úderné věty. Svižné dialogy. Nepravděpodobné (ale
uvěřitelné!) zápletky.
Po této fázi života hrozilo, že si bude muset najít zaměstnání. Tehdy přišel zásah shůry! Jeho matku na ulici přepadl mladý kluk s kuklou na hlavě.
Bránila se, nechtěla mu dát své šperky, a tak mladý kluk s kuklou zpanikařil a
postřelil ji. Tak nešťastně, že nezemřela na místě, ale až za tři dny v
nemocnici. Lupiče a vraha nikdy nevypátrali. Laxnost policejního sboru na
okrsku, kam se chodil náš úspěšný autor krimi románů ptát na novinky v pátrání,
ho ohromila. Byl zdrcen nezájmem, neprofesionalitou a pomalostí. Naštval se. A
začal psát krimi romány.
Byly to knížky na letní dovolenou. Čtivé, nenáročné. Vycházely v
paperbacku, měly náklad natolik dobrý, aby nakladatel chtěl vydat další.
Úspěch se dostavil, když se v té chvíli už desetidílnou sérii o detektivu
Harrisovi a jeho asistentce Lucy rozhodla zfilmovat televize. Seriál měl
výrazný úspěch. Všichni toužili mluvit s autorem. Ale nebyl k dosažení. Ano,
rozhovory dával rád, ale pouze přes email. Na obálkách knih jeho fotografie
taky nebyla. Co je to za muže? Každý se přece rád pochlubí? Tady něco nehraje,
začali si lidi šeptat. Tohle všechno vedlo akorát k větší prodejnosti nových
dílů.
Náš úspěšný autor krimi románů nyní píše pětadvacátý díl. A je to výjimečný
díl. Je závěrečný. Naše slavná vyšetřovací dvojka v něm pátrá po vrahovi, co
přepadl ženu na ulici, okradl ji a postřelil. Nepřipomíná vám to něco? Ano, až
nyní se náš autor rozhodl vyrovnat se smrtí své matky. Ví, že už další
detektivku nenapíše. Proto mu to jde pomalu. Co bude psát pak? Upíří young
adult? Erotické romány? Ne, nic takového. Náš autor už nechce psát nic. Chce
zemřít.
Úspěšný autor vstal, aby zatáhl žaluzie.
Žádné komentáře:
Okomentovat