U moře

Jitka s Pavlem na dovolenou šetřili dva roky. Jitka vařila levnější jídla, přestala kupovat svoji oblíbenou Vlastu. Pavel se dokonce omezil jen na nejlevější desítku.

Splněný sen. Jsou u moře. Jitka s Pavlem už u moře byli. Kdysi dávno. Každý sám. Tedy se svými tehdejšími partnery. Jitka s knírkatým manželem číslo jedna, Pavel s barmankou Romanou, se kterou žil osm let. Spolu u moře nebyli, ačkoliv jsou spolu už čtyři roky. První dva roky jejich vztahu byly divoké. Jitčin rozvod, který se táhl, protože se s mužem navzdory oboustranné ochotě dohodnout se, nedohodli. A pak řešili bydlení. A pak nemocnou babičku. A pak...prostě pořád něco bylo. 

Ale teď jsou tady. Splnilo se jim to. Vidí vlny, cítí vlhkost vzduchu, vnímají šum moře. Moře, moře, u tvých břehů je nám dobře.

Jitka s Pavlem sedí na ručníku nasáklém pískem. Vrtí se, vlhký ručník a boule písku pod ním, nedá se příjemně uvelebit. Ale za pronájem lehátka nechtějí utrácet. Mračí se, potí se. Je jim horko, slunce se zaměřuje na jejich hlavy. Ale slunečník si nemohou dovolit. Z alobalu ukusují řízky a závistivě hledí na nepotící se páry v restauracích, co si dopřávají mořské plody. 

Ano, mají finanční omezení, ano musí si každý den vařit, ano...ale jsou u moře. Jsou šťastni. Budou mít hezké fotky, které jejich pot zmatní. Budou mít zážitky, jak cestovali autobusem. Budou si moci říct: Byli jsme spolu u moře.

Co bude, bude. Teď je teď a jim dobře popravdě není. Mají úžeh z toho druhého. Popichují se. Bodají do sebe zlými slovy. Je jim víc než třicet a míň než čtyřicet a nevědí, jak žít. Plní se jim jejich sen, jaký cíl budou mít teď? 

Nevědí, a tak zatím budují opálení.