Je krásný teplý letní den a já bych chtěla žít. Jít ven, bosé nohy nechat
lechtat travou, propustit dlouhé vlasy do větru, nos naplnit vůní růží.
Usmívala bych se na každou protivnou paní s padesáti kily navíc, na
každého scvrklého muže čpícího tabákem. Sedla bych si na lavičku, natáhla nohy
i ruce do dáli. Vnímala bych kamínky na cestě, mravence na lavičce, ptáka ve
větvích. Byla bych.
Nejsem. Tam venku. Jsem uvnitř bytu. Povinnosti mě nutí tu být. Vyprat
dětské oblečení. Vyžehlit manželovi košile. Dopsat stupidní článek, do kterého
cpu další a další banální slova, jen abych splnila požadovaný počet znaků.
Život je krátký, máme ho žít, prožít, užít si. Ale copak to jde, když
strana tohle musíš o tolik převažuje stranu můžeš,
co chceš.
Pít perlivé víno z hrdla lahve, sedět na náplavce, nohy máčet ve
Vltavě. Koukat na města krásu, smát se bez příkras. Zažiji to ještě někdy?
Zažila jsem to vůbec někdy?
Oblouk zad prozrazuje každodenní uklánění se modle doby. Věčně červené oči
zase ukazují na nekonečné zírání na ni. Ruce pokrčené v křeči od toho,
jak do modly ťukám myšlenky, které nikoho nepřekvapí.
Naštěstí existují záchranná lana - balkónové dveře. Propustí mě do
meziprostoru - ani venku, ani uvnitř. Pod nohama pár centimetrů čehosi, pod tím
prázdno. Zde se můžu nadechnout a přežít další čas tam uvnitř (sebe sama).
Žádné komentáře:
Okomentovat